Ústecká dominanta bije pokaždé do očí. Nejvyšší čas poznat ji zblízka. Z vlakového nádraží je to vskutku kousíček. Obava, že sem netrefím, není naplněna. Na semaforu se vedle mě objevuje pán, který v ruce drží stejný papírek s vytištěnou mapkou jako já :-). Během stoupání se příjemně zahřeji. Nahoře si vyzvedávám svoje startovní číslo a mířím se kochat těmi nádhernými výhledy po okolní krajině :-).
Při společném focení stojíme každý na jiné straně. Co by mě třeba jenom pozdravil, když jsme vzduch a vzduchem zůstáváme.
Verča straší, že trasa není značená. Snad na ní nikde nezabloudím :-(, až mi všichni utečou z dohledu.
Startuje se do pěkného krpálu. Po jeho zdolání trať klesá, aby nás vzápětí opět zavedla do druhého táhlého stoupání. Běžím zvolna, držím se za manžely Vyšínovými (hlavně nezabloudit). Krůček po krůčku se jim však začínám vzdalovat. Postupně se posouvám dopředu. Je tady krásně. Vypadá to tu podobně jako v Hradci Králové ❤️ :-).
Síla v kopcích nepřichází pouze po porodu, ale zjevně i před ním. Díky zatažené obloze panuje příjemné počasí.
Na občerstvovací stanici zdravím Jarmilku Sobeckou. "Ahoj, maminko!"
Posledních čtyři a půl kilometru vede terénem. Jedná se o skutečně nádherný trail :-) ❤️. Sem tam šutry nebo kláda, musím dávat velký pozor, ale moc si to užívám ❤️. Čerpám energii :-).
Poslední dobou si pokaždé říkám, že tentokrát už přece ale opravdu musím skončit poslední...
Po něm vyrážím domů jíst meloun, třešně, jahody, nakrmit kačenky, vyspat se, … a konečně také oslavit ty moje narozeniny :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat