Jak byl teď prodloužený víkend a už jedny závody v něm, mám pořád za to, že jdu dnes do práce. Nejdu. Je totiž poslední neděle v září a o tu já mám již od roku 2003 stále stejný program :-).
Cesta autobusem ze Spojovací se mnou nyní nic nedělá. Pozoruji však vzrušení zračící se v očích ostatních. Připadám si nějaká apatická, bez elánu. Spala bych.
Zázemí závodu se poprvé nenachází v základní škole, nýbrž v pěkně zrekonstruovaném areálu staré pošty. Nutno podotknout, že se jedná o změnu k lepšímu. Co se ovšem nepovedlo, je společný start ÚPLNĚ VŠECH (pouze vyjma mistrovských kategorií) DOHROMADY :-(. Kde jsou ty časy, kdy byla jen sluncem rozpálená silnice a naše ženské dechy... Pro organizátory je jistě daleko jednodušší pustit nás najednou. Pro závodníky však nikoliv. Tady by se vždycky mělo startovat ve vlnách. Speciálně, když se z toho stává masová záležitost.
Dav, jehož jsem součástí, proudí jiným tempem než já. Není to příjemné :-(. Že já se jim tady na to vybodnu a příště poběžím raději mistrovskou...
V seběhu do Tábora mě předbíhá jedna Němka. V Hrdlořezáku se mi daří dostat před ní, ovšem jen na chvilku. Nachází v sobě silnější motor. Více energie a síly. Zato já nemám ze svých znavených svalíků příliš co brát.
Pod Pražačkou se ocitám o šestadvacet vteřin pomaleji než při loňském osobáku. Byla to však určitě moje nejrychlejší desítka týden po maratonu :-D.
Úplně se nepovedla přítomnost mužů v našich dámských šatnách. Nebo spíše obráceně... Stejně jako nedodržení dopředu stanoveného času vyhlašování. Pod pódium ale dorážím opět se štěstím právě na mou kategorii. Mám jí! :-) Svojí druhou stříbrnou ❤️.
Běchovická medaile už svoji sestřičku má, tak teď je řada na té pro Gustíka ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat