Koza Róza, Rodinné zápolení, prosluněné chomutovské náměstí a Péťa Ouzká nám vypráví o trmickém závodě. "Proč jim o něm říkáš? Akorát nám tam přibude konkurence," zlobí se naoko její Standa a já mám brouka v hlavě ;-).
Sobota 22.9.2018
Z brouka se vyklubal nápad... Bereme to do Ostravy přes Trmice :-D.
Desetikilometrovou trať si dělíme se Zdeněčkem napůl. Mě čeká druhá část.
Jdu si před ní ještě vyměnit tampón, když v tom mi najednou rozbalený vyklouzává z ruky a kutálí se dolů do potoka. Nó… :-( Budu to muset nějak dát i bez něj.
Na předávacím území u pomníku Přemysla Oráče vyhlížíme své parťáky. Se ztrátou na prozatím vedoucí dvojici Ouzkých doráží i Zdeněček. "Nezapomeň, že máš zítra maraton!" připomíná mi Standa.
Zpočátku se držím kluka v bílém tričku, brzy se mi však začíná vzdalovat. Vidím již ovšem Péťu, k níž se postupně přibližuji. Na osmém kilometru se dostávám před ní.
Moc se mi líbí poslední kilometr, který vede celý z kopce. Počasí je úplně parádní :-).
"Póójď!" vybízí mě do finiše jeden běžec. "Nejdu, já zítra běžím maraton..." :-D :-D :-D
Stojíme se Zdeněčkem na naší první společné bedně. Té nejvyšší. A na té já už hodlám setrvat ;-) ❤️.
Jsem ráda, že jsem se tu dnes zúčastnila. Perfektní organizace, svoz na z/obrátky, dobré občerstvení, hezké diplomy. Bylo to fajn :-). Co na to moje nohy, to se teprve uvidí...
Hodiny ukazují půl druhé, tedy čas, kdy Jirkův harmonogram velí k odjezdu směr Ostráááva ;-).
Žádné komentáře:
Okomentovat