Rodinných běhů se po porodu, kdy běhám svižněji, vyjma jedné neblahé zkušenosti, momentálně již neúčastním. Tentokrát ale činím výjimku a zcela neplánovaně ho v rámci předzávodního rozklusání opět absolvuji.
Špatné předstartovní pocity někdy značí, že to bude dobré. Dnes však nelžou :-(.
Panuje větší teplo než jsem předpokládala. Pofukuje vítr. Stojím na startu jednoho z nejrychlejších půlmaratonů světa.
Už od prvních metrů to vypadá špatně. I když... tohle já už přece zažila tolikrát. Snažím se o optimismus.
Po tom, co mi utíkají vodiči na hodinu a třicet minut, upínám svůj zrak na přede mnou běžícího Milana Bartla. Stále mám za to, že i on mě předběhl, načež mi dochází, že je tomu právě naopak. Vybíhal přede mnou a já se na něj nyní dotahuji. Lukáš Konečný si snad každých deset metrů odplivává nalevo do strany. Milan vedle něj jednou také. Je na ně docela srandovní pohled :-). Popsala bych i co dělá Zdeněk Jahoda, ale tak daleko dopředu opravdu nedohlédnu... :-D
U Pneuservisu Holeček mě předbíhá Jirka Holeček.
Nějak mně úplně nesedlo jídlo, a tak mi pomalu začíná docházet, že se bude opakovat moje loňská Patnáctka v Bezručáku… Né :-(. V zapáchajícím areálu chemičky neustále vyhlížím toiku. Nic jiného mě v tuhle chvíli nezajímá. Po dvou kilometrech se dočkávám. Následná úleva je ovšem pouze chvilková... :-(
Bodavá bolest v levém hamstringu vystřelující do nohy sílí. Připadám si, jako kdybych vážila dvě stě padesát kilo. V hlavě naprosté prázdno. Nejde to. Co se děje?! :-( Jediný záměr užít si to zůstává nenaplněn. Trpím. Chybí mi radost.
Proč jsem jedla ty bezlepkové věnečky? Ivanka měla hlad. Proč jsem jedla tu housku se sýrem a zeleninou? Ivanka měla hlad.
Dostávají se přede mě lidi, které normálně porážím. O nic nejde, ale mě to stejně hodně mrzí :-(. Prožívám velké zklamání a vyhlížím další toiku…
Co je víc: nenechat si utéct vodiče na hodinu čtyřicet, nebo si utřít zadek? Bé je správně ;-). Do cíle zbývají tři kilometry, když z ní vylézám ven. "Tragédie, co?" Milan! Ani jemu závod vůbec nesedl. Navíc se mu v jeho průběhu zamotala hlava :-(. Naprosto rezignovaná zůstávám po jeho boku a společně už jen doklusáváme. Mohla bych ještě přidat a pokusit se pokořit svůj zdejší traťový rekord. Ale proč? Ztratila jsem veškerou motivaci, chuť i bojovnost. Břicho bolí. Na Mírovém náměstí pak ruku v ruce probíháme cílovou bránou. Nějak se mi to tu s těmi chlapci zalíbilo ;-).
Jednalo se o můj nejpomalejší půlmaraton za poslední dva roky. Třeba také někdy poznám tu rychlost ústecké trasy.
"Co jsou nezdary?
Nezdary jsou pilíře úspěchu."
-Sri Chinmoy-
Potřetí RunCzech Star ;-) ❤️. 2014, 2016, 2018 :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat