sobota 19. října 2013

München Marathon 2013

V Mnichově jsem maraton už jednou běžela. Stalo se tak před pěti lety a líbilo se mi tam natolik, že bylo jasné, že sem opět zavítám.

Sobota 12.10.2013

Do Německa cestujeme prvně vlakem. Ihned po příjezdu se vydáváme ubytovat do stejného hostelu, ve kterém jsme byli ubytováni i minule a který se nachází na prvním respektive třicátém devátém kilometru, což pro nás představuje velmi výhodnou polohu. Vedu já a daří se mi, takže vše probíhá bez problémů :-).



Následuje návštěva nedalekého expa s vyzvednutím startovního balíčku. Ten však k mému zklamání kromě nezbytného čísla, čipu a drobných tiskovin obsahuje už jenom nepraktickou krabici těstovin a pytlíček energetických pistácií :-(. To je velmi slabé v porovnání s dřívějškem :-).


Pojíme těstoviny na jedné z nejlepších pasta party, získám svou druhou mnichovskou pamětní minci :-) a pomalu se procházkou odebereme zpátky do hostelu.


Neděle 13.10.2013

V noci začalo pršet, takže posouvám budík na sedm hodin. To bude stačit. Nemusíme být všude s velkým předstihem. Ve zdejších pohodlných postelích se spí dobře. Překvapí mě akorát notebook, který se na ní mezi nás s Radimem záhadně vklínil :-/.

Po grandiózní snídani vyrážíme k Olympijskému stadionu.


Déšť ustal teprve před chvílí. Venku je nádherně. Začíná další nový den :-). Dáváme si tedy ještě ranní procházku parkem.




Z Olympijského stadionu už nejsem tolik na větvi tak jako před pěti lety, kdy jsem vzpomínala na Paulin tehdejší evropský rekord na desítce, který tu zaběhla. Ostatně s Paulou už jsem se taky přímo na trati setkala.


Začínám se chystat k závodu. Dnes poběžím v celkem stylovém tričku, co jsem si před dvěma lety přivezla z frankfurtského expa. Věděla jsem, že jeho čas přijde :-).


Do startovních koridorů si stoupáme každý podle svého uvážení, což je nejlepší a nejsnazší. Není potřeba cokoliv kontrolovat. Přeci jen se na závod registrujeme s velkým předstihem a člověk má pak třeba větší formu než předpokládal a tak se tlačí více dopředu, nebo naopak. Postačují soudní a rozumní závodníci a ty tu stejně tak jako v srpnu na záříjovém We Run Prague jsou. Vidím kolem sebe samé příjemné a usměvavé lidi, kteří zjevně mají radost ze života. Žádný stres ani fanatické výrazy ve tvářích běžců. Je to hodně o pohodě, která tu panuje. Prostě se jen tak vyrazit proběhnout ulicemi podzimního Mnichova :-).

Už při průběhu startem zjišťuji, že mám hlad a potřebuji na záchod :-D.

 
Už na čtvrtém kilometru proto navštěvuji toiku. Po pasáži vedoucí parkem někde kolem šestnáctého kilometru stojí jedna soukromá občerstvovací stanice. Místní mládež vyšla ven před barák, pustila muziku, čepuje pivo a má tu i své občerstvení. Píšou banány, ale jaké - nabízejí čokobanány. To mě celkem zaujalo :-). Jinak na těch oficiálních občertvovačkách je nabídka nic moc. Piji tedy jenom vodu, neboť můj oblíbený čaj tady není :-(, a několikrát zakousnu kousek banánu. Při doběhu na dvacátý šestý kilometr přichází krize. Vypadá to na k.o., ale naštěstí se po pár kilometrech vedle mě objeví jeden postarší chlapík, který mi ukáže svoje drobné "easy" krůčky, a já se díky němu opět normálně rozběhnu. Krize zažehnána :-). Ono opravdu pokud si chcete zaběhat, tak ta desítka nebo půlmaraton stačí, ale maraton, to je jiná. Představuje příběh o čtyřech kapitolách, v nichž nikdy nevíte co se stane :-). Na Marienplatz trošku brzdím a honem se kolem sebe rozhlížím ať toho z Mnichova vidím co nejvíc. Musím taky zvládat tu turistiku ne :-). Na třicátém třetím kilometru se běžci obvykle tváří jinak, ale já se tady zrovna raduji, že už mi jich zbývá jenom devět.


O dva kilometry dále už začíná poměrně hodně lidí přecházet do chůze. Ze závodu se tak pro mě navíc stává slalomová záležitost.


Na třicátém osmém kilometru mě hodně povzbudí hudba. V podstatě mi stačí pouze pustit nějaké "duc duc" a už jedu :-). Jedná se stejně jako v případě fanoušků o zcela regulérní doping. Celý závod si náležitě užívám. Mnohokrát slyším své jméno, které je uvedeno na startovním čísle, což je moc super. Na Pimu jsou třeba jména běžců na číslech také uváděna, ale jsou jednak psána společně s příjmením, tudíž hodně dlouhá, a pak také na úkor reklamy příliš malá, tudíž pro podporovatele podél trati nečitelná.

Předbíhám dvě holky, s nimiž jsem chvíli běžela a které mi někde v půlce závodu utekly. Mám z toho radost :-). Zbývá už jen zdolat nekonečně dlouhou Elisabethstraße, naposledy proběhnout kolem našeho hostelu a vyběhnout závěrečný kopeček na stadion, kde je cíl. Tedy aspoň před pěti lety to na mě působilo jako kopec, když jsem se tudy opozdilecky šourala, ale dneska z toho takový pocit nemám. Kličkuji mezi davem ostatních běžců. Trochu mi to připomíná, když jsme tudy šli ráno společně na start :-). Jenže teď jsme kousek před cílem a měli bychom se připravovat na finiš, ikdyž to tak na pohled na ostatní zrovna moc nevypadá.

Konečně odbočuji do útrob stadionu. Na tohle se těšíte celých čtyřicet dva kilometrů.



 

A taky na tohle - pravý mnichovský preclík :-). Nejlepší na světě! Jinde takové neumí.


Máme ho dokonce nakreslený i na srdíčkové medaili. Tak moc dobrý je :-).


Občerstvení je celkově uspokojivé. Voda, konečně čaj, ochucená mléka, ovoce, ... Chvíli ještě pobudeme na tribuně stadionu, následně znovu zavítáme na pasta party - ano, je i po závodě. Osprchuji se a zbývá nám spousta času na potulování se parkem i romantické posezení u jezera.

Už za tmy se pak metrem přesuneme na Fröttmaning, kde strávíme poslední čtyři hodiny čekáním na autobus do Čech. Škoda, že ten fočus nebyl o týden dřív.


Jednalo se o výlet do říše snů :-). Určitě se sem vrátím :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat