Dnes jsou to mé jedenácté Běchovice a zároveň první, kdy mi nikdo neřekne jak dobře vypadám a kdy se o mně diváci v cíli nic nedozví... :-(
Už ve vestibulu základní školy, kde tradičně probíhá prezentace, potkávám Janu. Bohužel to není ta Jana Vildová, co skončila čtvrtá na We Run Prague ve Žlutých lázních. Škoda, myslela jsem si, že už umí desítku za osmatřicet minut. Každopádně na to má. Všichni na to máme :-). Před závodem se společně rozcvičíme. Při první rovince mi spadne náušnice. Teda né náušnice, naštěstí jenom ten čudlík, co ji drží. Takže holt poběžím jenom s tou jednou. Snad mě budou fotografové zabírat jen z pravé strany :-D. Ze země si ještě seberu jeden kaštan, s nímž poběžím. Před čtyřmi lety jsem například běžela s tímhle:
Hustý, co? :-D Jana s sebou kaštan nepotřebuje, poběží jí to i bez něj.
Po krátkém představení několika běžkyň nepřipravenou moderátorkou, která jejich jméno buď zkomolí nebo nezná vůbec, se o půl dvanácté ozývá startovní výstřel a my ženy vybíháme na trať. Na prvním kilometru stál vždycky někdo, kdo hlásil mezičas, tentokrát tady ale nikdo není. Ptám se tedy Jarmilky Holasové za kolik byl. Čtyři padesát sedm. Hm, tak to nebude moc rychlé. První kilometr by měl být svižnější, protože je jednak mírně z kopce a také proto, že druhá polovina závodu bude pomalejší.
Na Běchovice jsem se ze všech zářijových závodů těšila nejmíň. Je to pěkný humus. Slunce, asfalt, funění :-). Žádná pohodička jako třeba před dvěma týdny v ústecké chemičce. Rezignuji na rychlejší čas, zase mi to nejde. Na čtvrtém kilometru mě předbíhá nějaký muž zahalený do mikiny s kapucí. Co ten tady? Aha, on dělá vodiče jedné běžkyni. Představuji si, že by tohle udělal Milan Kalousek. Trocha úcty k závodu a pravidlům by neuškodila...
Při seběhu do Tábora dostanu loktem od běžkyně, které prý křížím cestu. Prosím? Mám chuť jí za to podkopnout nohy. Jako sorry, ale koukám se pouze před sebe a pokud někdo běží rychleji, tak se logicky musí vyhnout. Slečna dnes nejspíš běží svůj první závod, tak to asi ještě nezná...
Z kopce neběžím naplno, pár holek tak jde přede mě, ale já vím svoje. Nejsem tu přeci poprvé, nýbrž po jedenácté :-). Začínám vyhlížet městský autobus, abych zjistila, jak rychle běžím. Jízdní řády jsou pořád stejné, autobus však stále nikde. Předjede mě až na osmém kilometru! Tý jo, zdeno makej. Třeba to nebude úplně ztracené. Naskakuje mi husí kůže. Krásně to rozjede fialová podkolenka, která vyhlásí "Jdu do něj" a zbývající částí kopce prolétne.
Nekonečná Koněvova ulice. Kde je ta cílová brána? Kde? Už jí vidím. Hurá. Lidi fandí, přidávám do kroku. Spatřuji časomíru a pěkně na ni čučím. Pocitově jsem to totiž čekala tak o pět minut pomalejší... Nebude to pod padesát, ale pod jednapade jo. Je to moje druhá nejrychlejší desítka za posledních hodně let. To snad není možný! Vždyť netrénuji, akorát denně chodím patnáct kilometrů pěšky... Zvedám jeden prst, jakože pojedenácté, a posílám polibek k nebi. On se dívá.
Nejsem ani skoro vůbec zadýchaná. Celkem hezky jsem to šla. Mám radost, směju se. Zase jsem potkala lidi, se kterými se celý rok nevidím a které mám ráda. Pěkně si domů vyklušu, dám si sprchu, najím se, je to super. V nohách mám šestnáct kilometrů a cítím se báječně. Letošní Běchovice se moc vydařily. Byly tam pěkný kluci a tak... :-). Prostě začíná podzim, nejkrásnější období v roce a všechno je zase tak nějak pozitivní.
*****
Wilson Kipsang, ten kluk, co jsem s ním před dvěma lety běžela maraton ve Frankfurtu a co to tenkrát o čtyři vteřiny nedal, to dneska v Berlíně konečně dal :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat