Pátek 16.1.2026
Před dřinou na sněhu a s vidinou rychlého asfaltu prcháme ze severu na jih. Jenže tady taky sníh 🙈.
Jeden večer bez prádla a bez práce (schválně jsem si s sebou nevzala notebook :-)). Kefírové mléko, Vyprávěj, mistrovství Evropy v krasobruslení, čtení a dřívější ulehnutí do postele ❤️.
Sobota 17.1.2026
Probouzím se celá vyčerpaná. V noci se mi totiž zdálo, že mi na registraci nechtějí vydat startovní číslo, že ho prostě nemají, že mi v telefonu nejde vytočit hovor, abych našla slečnu na hlídání a že závod už odstartoval a já ještě nevyběhla :-(. Nakonec na trať vyrážím, ale předbíhám jen některé běžce ze zadních pozic, dál to nejde. Jak jsem při tom pořád plašila a stresovala se, tak jsem se pořádně nevyspala.
Gustík mi cestou na výstaviště vyčítá, kolik stál tento výlet. Jenže tolik, jako včera ve vlaku, bychom si spolu doma nepopovídali. A to je k nezaplacení ;-).
V areálu českobudějovického výstaviště se připravuje zimní olympijský park, zasněžují tady. Míra Lenc hlásí, že na trase půlmaratonu tvoří tři až čtyři kilometry ledové plotny. Asfalt je místy kluzký. Přezouvám proto obutí. Podařilo se mi nacpat do krosových bot vložky ;-). Potřebuji mít pevný krok, který mě podrží.
Ráno tu moc lidí není. Při premiérovém zařazení půlmaratonské distance do RunTour se na startu schází dvě stě patnáct účastníků.
Po úvodním kroužení na výstavišti se po stezce vydáváme do Hluboké nad Vltavou. Tohle mě sem nalákalo. S náskokem první běží Lenka Koubková. Necelých pět kilometrů držím druhou příčku, než o ni přicházím. Blondýna to mastí jako blázen. Na občerstvovací stanici si lokám modré vody od Lenky.
Chybí značení převážné většiny kilometrů, takže vzdálenost jen odhaduji. Za mnou se pohybují dvě závodnice. Žlutá a černá.
V polovině trati absolvujeme jeden obrátkový úsek. Ty já nemusím. Následuje další a navíc přechod do terénu. Těšila jsem se na stezku na Hlubokou, ale cesta zpět vede po zledovatělé polňačce! Kdyby to po té stezce natáhli dvakrát tam a zpátky... Procházím krizí, loučím se s bednou. Nepřestávám ovšem bojovat.
Po návratu na asfalt se přestávám zabývat běžkyněmi za sebou a raději zkouším stahovat druhou před sebou, kterou mám stále na dohled. Do cíle nemůže zbývat víc než dva kilometry. Blondýna za to tahá. Po náběhu na most přes Vltavu kontroluji náskok na žlutou. Vidím Tesco. Už je to jen kousek. Já to asi udržím :-). Na výstavišti se u pořadatele raději ujišťuji, že běžím správně. Závěr působí nepřehledně.
Bolí mě nohy. Vyklusávám s vítězkou. Před vyhlášením nezbývá prostor na převléknutí.
Po roce se znovu podařilo pódium ❤️. Nevěla jsem, že budou prize money. Vidíš to, Gustíku, není to tak hrozné. Máme příspěvek.
Zatímco ostatní běžce jejich závod teprve čeká, já jsem ráda, že už ho mám za sebou a můžu vyrazit domů.
"Mé chuťové buňky jsou v nebi." 🍕 "Kde je ta pizza? Kolik jsi měl kousků?" "Dva." "Já taky dva. To nevychází."
Žádné komentáře:
Okomentovat