Děláme si s Gustíkem výlet do Prahy na Sport Expo. Ačkoli mě v posledních dvou týdnech trápí bolest zad a levé hýždě, a proto stále v podstatě nevím, zda budu v sobotu schopná běžet, vyzvedávám si svůj startovní set. Vybírám si batůžek v zelené barvě, která symbolizuje naději.
Sobota 6.4.2019
Zkusím to a uvidím. Pokud to nepůjde, holt závod po pár kilometrech zabalím.
"To je nejlepší čas na světě: Užít si to!" Přesně tak ;-). A potom to může dopadat i takhle :-).
Zdeněček potlačuje své ambice a přes upozornění, že poběžím minimálně o hodinu pomaleji (jestli vůbec...) než si plánoval, se přidává ke mně.
Už jenom ten první kilometr leží neskutečně daleko. Bolí to. Běh pro mě momentálně nepředstavuje radost, ale utrpení :-(.
Na nábřeží pokukuji po druhé straně břehu řeky Vltavy, na němž jsem se loni právě touto dobou nacházela. Kdoví, kde budu za rok...
Povzbuzení paní "Máte skvělé tempo," následuje Zdeněčkovo pohrdavé odfrknutí. Máme. Víc v tuhle chvíli opravdu nemohu. Bolest při každém kroku mě velmi limituje. Navzdory této skutečnosti se mi však až do patnáctého kilometru daří držet vyrovnanou rychlost, což mi nyní připadá neuvěřitelné. O kilometr později koušu do banánu, neboť Karlík/čka má hlad :-), a již urgentně mířím do toiky. Následné rozběhnutí není vůbec snadné, ale já to tady asi možná dám.
V závěru dokonce i trochu přidávám do kroku, protože nechci, aby dnes padl půlmaratonský antiosobák a bylo se ještě dále kam posouvat :-D. Nepadá. Ani můj, ani Zdeněčkův.
Na krku mi visí krásná medaile (to jsem tam na to její místo nemusela smířeně věšet ty velikonoční zajíce). Ale za jakou cenu? Stěží chodím. Neudělám skoro jediný krok :-(.
Žádné komentáře:
Okomentovat