Po roce se opět ocitám na mosteckém autodromu. Tentokrát panuje podstatně teplejší počasí než při loňské premiéře tohoto závodu. Zpoza mraků na nás dokonce občas vykoukne i sluníčko :-).
Trošku jsem to přehnala s dnešní snídaní, proto pořád cítím chuť arašídů :-(.
Bohužel tu nyní chybí vodič na jednu hodinu a třicet minut, a tak tedy běžím po celou dobu sama, řízena jen vlastním pocitem. Nevím, zda je za těchto okolností úplně dobrý nápad hlásit mi mezičas na prvním kilometru... Někdy je totiž možná lepší raději nevědět :-D.
Trať je hezká, rychlá, letos i přesně změřená ;-). Nechybí ani perfektní značení jednotlivých kilometrovníků. Člověku se příliš často nenaskytne příležitost prolétnout se tam, kde se běžně prohání pouze auta. Hupy vyhazují pěkně nahoru. Nelíbí se mi akorát poslední kopcovitá zatáčka směřující do téměř nekonečné, závěrečné rovinky každého ze tří okruhů.
Tím úvodním probíhám ještě jako vedoucí žena. O dva kilometry později ale již neodolávám nástupu Jarmily Sobecké, co se přijela zúčastnit navzdory manželově zákazu i s bolavým kolenem.
Snažím se o uvolnění předstartovního mentálního rozhození, jenž mi na pár chvil vehnalo slzy do očí. Začínám se na ostatní smát :-). Běží se mi dobře. Neustále mám ovšem v patách Danu Jiřičnou. V hlavě mi tak naskakují myšlenky na fyzikální zákony. Za jak dlouho bude přepálené těleso předstihnuté tím, které si vhodněji rozvrhlo síly? :-D Třeba i nikdy ;-).
Na posledních kilometrech předbíhám o kolo oplácanější běžkyni ❤️. Vždyť ona to tady klidně může za deset let vyhrát! Já jsem toho přece jasným důkazem :-).
Při náběhu do cíle poněkud zaraženě sleduji, jak mi pořadatelé chystají vítěznou pásku. Copak tu Jarmilku přede mnou nikdo neviděl? :-(
Na to, jak fajn se mi běželo, bych si tipla čas o nějaké čtyři minuty nižší než jaký ukazuje časomíra. Naprosto vyrovnaná druhá a třetí čtvrtina závodu ukazují, že se o přílišné přepálení nejednalo. Jenom ten začátek byl svižnější, ale já se ničeho nebála, věřila si, prostě to zkusila... a byl to krásný zážitek :-).
Dromíkovi už není smutno, protože ve dvou se to lépe táhne ;-).
Večer pak spolu s Gustíčkem vyrážíme do parku plného strašidel. Ta spousta ve tmě zářících světýlek nemá chybu ❤️.
Žádné komentáře:
Okomentovat