čtvrtek 10. května 2018

Prague International Marathon 2018

Úterý 1.5.2018

V rámci závěrečného ladění formy na neděli zvracím. Ne, není to bulimie, nýbrž střevní viróza ;-).

Pátek 4.5.2018

Augustýnek slaví své třetí narozeniny, a já si tak připomínám onu noc, kdy se mi stal ten zázrak ❤️.


Návštěvu Expa tentokrát pojímáme jako celodenní výlet. Při procházce rozkvetlou a sluncem zalitou Stromovkou objevujeme v její revitalizované centrální části kouzelný přívoz na ostrov :-). Na holešovickém výstavišti následně pořád něco ochutnáváme, vyhráváme, ... Setkáváme se zde se samými úžasnými lidmi :-) ❤️. Tak za dva dny ;-).


Sobota 5.5.2018

Netěší mě přidělený koridor E. Nerozumím tomu, protože jsem si při registraci zadávala předpokládaný čas 3:15 a vodiči na něj budou stát v koridoru C... :-( Naštěstí ve mně vždycky byla sportovkyně i umělkyně :-). Stříhám tedy kousek tabelační etikety a přelepuji jím éčku jeho prostřední příčku ;-).

Neděle 6.5.2018

Cestou ke Staroměstskému náměstí potkávám Pepu Ungera: "Ahoj Ivčo, už jsi to někdy běžela?" "Jo, už osmatřicetkrát :-D." Při čekání na start si pak povídám s Tomem Kujíčkem. Líbí se mi, jak na sebe s ostatními neustále hážeme úsměvy, šíříme pozitivní náladu, radost a vzájemně si přejeme hodně štěstí. Být mezi svými je příjemné :-). Jsme přece běžci, jedna rodina ;-) ❤️. Skladby Beautiful day a Eye of tiger dokonale podtrhují jedinečné kouzlo okamžiku, jemuž zcela podléhám. Se Sarou Moreiro jsem doposud zatím nikdy neměla tu čest běžet. "Klid. Když to nevyjde dneska, vyjde to jindy," mírní moje emoce Péťa Macek, nyní, stejně jako Vydra Vítů, výjimečně bez svých obvyklých "postranních křidélek".

Nakonec startuji z koridoru B, ale i tak musím až do třetího kilometru kličkovat mezi pomalejšími běžci :-(.


Na Karlově mostě potkávám Simču Nekolovou. Nevím, zda je to momentálně úplně rozumné, ale utíkám jí.

"Na kolik to běžíš? Na tři hodiny?" děsí mě svojí otázkou po sedmi kilometrech muž s kšiltovkou v bílém tričku Běhej lesy Lednice. "Já běžím na radost :-)." Nemám s sebou žádný rozpis s mezičasy ani hodinky. Nedržím se žádného vodiče (3:15 jsou někde za mnou; a jiní před nimi nejsou :-D). Běžím sama. Řídím se pouze svými vlastními pocity.

Na Rohanském nábřeží vybíhá chlapec z trati, aby dostal pusu od své přítelkyně. Na jednu stranu se jedná o silný doping, na druhou naopak nevím, jestli bych to kvůli případnému rozhození tempa úplně riskovala :-).

Průběh Staroměstským náměstím na třináctém kilometru si maximálně užívám. Poprvé nejsem součástí hlavního davu. Už jen běžet před ním tou poloprázdnou tratí pro mě představuje obrovský zážitek! :-) Nesmírně si toho vážím.

 
"Je tady ňákej Čech?" táže se nás kluk nabízející pivo z lahve. "Nech je na pokoji" okřikuje ho dívka. Řehtám se tomu ještě dobrých sto metrů :-D.

Na Vyšehradě zpívá kapela: "Jsem tu s Tebou, seš nejlepší." On fakt nekecal... ;-)

"C´mon lady." Naprosto senzační fanoušci vytváří všude podél trati báječnou atmosféru. Moc všem děkuji za parádní podporu!!! :-)

Vedro není, stejně jako před měsícem při půlmaratonu, nijak spalující. Jsem si vědoma své aktuální fazóny, kterou tady toužím prodat. Na sedmnáctém, osmadvacátém a sedmatřicátém kilometru si procházím menšími krizemi. Pokaždé však v sobě nacházím dostatek sil nohy znovu rozjet.

Můj trenérský záměr absolvovat den po půlmaratonu patnáctku nevedl pouze k výkonnostnímu posunu na dlouhých tratích, ale především také k mentálnímu posílení mé sebedůvěry. Najednou totiž vím, že jsem okamžitě po vyšťavení z půlmaratonské distance ihned schopná přidat další svižné kilometry.

Bohužel se v průběhu závodu ani jednou nesetkávám se svým rodinným doprovodem, což je mi líto :-(. Těšila jsem se na to, jak mi Gustík na třicátém třetím kilometru dodá, v této fázi maratonu tolik potřebnou, energii...

V poslední čtvrtině předbíhám, což je podstatně lepší než být, v pro mě velmi dobře známé, opačné pozici. Míjím stále tvrdě bojující maratonce, jimž již došlo a postupně získávám cenné skalpy i některých vynikajících běžců. "Tome, vydrž! Bojuj!" povzbuzuji Kujdu. Naštěstí se tu dnes nekoná žádný táborák, k němuž by mohl opět zběhnout :-D. Později nechávám za sebou i jeho bratra: "Míšo, pojď se mnou. To dáme!" Jdu i před Vydru Vítů!!! :-o

"Když nemůžeš, tak přidej!" Poznávám, že na tomto tvrzení opravdu něco je! :-) 


Pět set metrů před cílem beru ještě Honzu Sokola, potulujícího se Pařížskou ulicí. Přitom na čtyřiadvacátém kilometru vypadal tak svěže, uvolněně, ...


3:14:51 hod. Osobní rekord! :-) Do cíle dorážím jako dvacátá pátá žena celkového pořadí, dvanáctá Češka :-o. O čtyři minuty překonávám své dosavadní maximum z loňského přepáleného Hradce. Tentokrát se mi podařilo tempo lépe rozvrhnout. Zúročila jsem všech svých předchozích třicet osm maratonských zkušeností. Jednalo se o můj nejsnazší maraton :-). 

Snad se mi jednou sejde vše potřebné pro účast na mistrovství České republiky: přihláška (letošní problém) & zdraví (loňský neduh) & forma & oddílový dres.

Po doběhu se mi pletou nohy a točí hlava... :-( Zpravuje to ionťák, sladké pomeranče a chvilkové opření o stůl umístěný ve stínu. Bavím se s Pepou, který si zaběhl krásný osobák pod tři hodiny. Prý už má tímto splněno a žádnou další účast na královské distanci dále neplánuje. Za týden bude určitě mluvit jinak... :-D



Přesně před deseti lety jsem si zde zaběhla svůj první maraton. Jsem zvědavá, kde budu v životě za další dekádu. Co v ní prožiji. Těším se, co všechno na mě ještě čeká... Pokud budu zase tady, při třicátém čtvrtém ročníku Pražského mezinárodního maratonu a stále v poklusu, bude to bezva :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat