sobota 20. července 2013

1/2Maraton Olomouc 2013

Středa 12.6.2013

Zase mi změnili trať! Čtyři ročníky, na nichž jsem ani jednou nechyběla, a pokaždé po jiné trase. Pokaždé po horší. Letos absolutně po té nejhorší :-(! Jsem zvědavá na zašmodrchanou pasáž v Čechových a Smetanových sadech. Snad se tam zase nesrazím s nějakým africkým běžcem...

Na poslední chvíli se ještě také přihlásím na Rodinný běh. Obhajoba je holt obhajoba :-). Pravděpodobně se mi podařilo ulovit jedno z posledních startovních čísel, protože o dva dny později už pořadatelé hlásali vyprodáno! Superhustý! :-D

Sobota 22.6.2013

Hned po příjezdu na olomoucké hlavní nádraží je poznat, co se tu tento víkend koná za akci.

 

Naše první kroky vedou do Expa, umístěného ve Čechových sadech. Vyzvednu si oba startovní balíčky. Radim mi tradičně na stěnu napíše vzkaz, ...

 
 
 

... který se dokonce rýmuje, ...


... a já si na monitoru zkontroluji svůj čip.


Po mnoha nachozených kilometrech a prohlídce vystavovatelských stánků se před pátou hodinou odpolední už se s předstihem řadím na start nesoutěžního Rodinného běhu. 

 

Stojím dost vpředu na to, aby se mě mohli moderátoři na něco zeptat :-D, ale nestane se tak.



Po ulitém startu, kdy na trasu dlouhou něco přes tři kilometry vyráží tisíc pětset lidí, hned následuje pád malého chlapečka. Hned od prvních metrů je jasné, že na vítězství mezi ženami to dnes nebude. Běžím si tak akorát, trošku svižněji.


V závěrečném mírném stoupání se přede mě dostane jeden muž, ale na jeho vrcholu zjistím, že není zase tak daleko, a poté, co kdosi podél trati zařve "Dej ho!", nevám a jdu do něj.


No a dávám ho samozřejmě ;-). Mezi ženami to vidím na nějaké cca šesté místo.


Beru si vodu a s medailí na krku se s Radimem vydáváme povzbudit ostatní účastníky. Místní totiž absolutně vůbec nefandí! V porovnání s Karlovými Vary je to velká bída. Naštěstí jsme tu však my :-).

 



  

Celý den panuje vedro. Všude kolem Olomouce prší, jenom v ní ne. Po krátké pauze a návštěvě technického zázemí na Dolním náměstí se řadím na start půlmaratonu.


Tempo je hned od začátku příjemné. Běžíme si všichni tak nějak stejně rychle. Nikdo nepředbíhá, nikdo nebrzdí. Prostě si pár tisíc lidí vyrazilo jen tak zaklusat. To jsem snad ještě nezažila. Je to příjemné, ale samozřejmě to nevydrží dlouho :-). 

Ve Smetanových Sadech jsem zklamaná z výrazného prořídnutí fanouškovského pole. Rok od roku je to tady slabší.


Hned po startu Rodinného běhu mě zatahalo asi v nějakém svalu či co a celý půlmaraton jsem z toho celá rozhozené. Závod si tentokrát výjimečně nemůžu moc užívat. Seitan k obědu taky nebyl správná volba. Chce ven všemi způsoby. A prostě mi to vůbec nejde no :-).


V závěru druhého okruhu dostanu prvně v životě na závodu tohoto typu kolo od vedoucích závodníků. Nechápu to, ale dostává ho i vodič na hodinu padesát, takže to bude způsobené tou divnou tratí, protože ani africký vítěz neběží nic extra. A ti, co ho pronásledují, se musí prodírat davem běžců. Čtvrtý japonec je totálně zbržděn. Tohle nebylo dobře vymyšlené.


Kilometr a půl před cílem si plácám s holčičkou, která hlásí, že rozdává sílu. Jo tak to bych chtěla vidět, tu sílu :-D. Předbíhá mě růžová podkolenka a já pořád v hlavě přemýšlím, že musíme v závěru ještě nějak oběhnout Horní náměstí, protože je to nějaké krátké. No není, vychází to. Posledních třista  metrů. V posledním stoupání před náběhem do cílové rovinky se mě nejdříve při plácnutí pokusí zachytit romský klučík (to jsem ještě neviděla, holt nejsou všichni romové dobří), načež začnu nabírat obrovskou rychlost (že by ta síla? :-)) a konečně se dokážu uvolnit a zase si to užívat. Vždycky jsem si přece přála finišovat v Olomouci za stmívání. Kdoví, kdy se mi to zase naskytne. Příště zase určitě poběžím rychle. Růžovou podkolenku jsem dávno nechala za sebou.


Nádherný drtivý finiš :-).



V cíli mi hned jeden z pořadatelů děkuje. Dostávám tradičně medaili a od jednoho dobrovolničivšího nadějného florbalisty tašku s občerstvením. 

Přesouvám se k cílové rovince a asi dvacet minut si to tu se slzami v očích jen tak vychutnávám. Je to nádhera.

A vzhledem k tomu, že pro mě přestal závod končit výstupem z koridoru, se po převléknutí do suchého oblečení vracím opět k trati, protože i poslední závodník potřebuje mít při doběhu pořádnou atmosféru! Slečna, kterou jsem v dvou a půl tisícovém startovním poli tipovala na poslední místo, skončila předposlední. Mám docela dobrý odhad :-).


Na následné after party v Čechových Sadech si dám svůj první popůlmaratonský guláš a spočinu si na lavičce v parku :-).


Trať se mi nelíbila, ale ikdyž si na ní zvyknu, tak ona stejně zase příští rok povede jinudy...

Žádné komentáře:

Okomentovat