úterý 4. října 2011

Budapest maraton 2011

Proč jsme ještě nebyli v Budapešti? No protože častokrát termínově koliduje s Běchovicemi, ale letos to vyšlo ;-).


Sobota 1.10.2011

Ráno vyrážíme "žlutým" autobusem směr Maďarsko. V půl druhé jsme již na místě a tak nejprve jedeme metrem na expo. Metro má velmi jednoduché tři trasy (jako u nás), tedy žádný problém. Na každé zastávce tu stojí dva revizoři/-rky, kteří vše hlídají. (Nejlepší to ale mají stejně v Barceloně! Turnikety dovnitř nikoho bez lístku nepustí.) Čím více se blíží naše cílová stanice, v metru se krystalizuje skupina běžců mířících na maratonské expo stejně jako my. Následujeme proto tohoto muže, který nás po výstupu na náměstí Hrdinů bezpečně dovedl na ono místo:


Vyzvednutí čísla proběhlo v pořádku. Teď ještě na pasta party (tészta party) a jedeme se ubytovat k přívětivé Kate do jejího guesthousu. Pod okny nám neskutečně rachotí místní doprava, především tramvaje a houkačky. Každou chvíli někam jezdí.


Sobota 2.10.2011

A je to tady! Po ranní rozcvičce (na špinavé podlaze - Kate!) a snídani, kterou si Drahý náramně vychutnal:


jedeme metrem na start:


V maratonském zázemí nás vítají spousty stánků s všelijakými ochutnávkami - ovocné chleby, musli tyčinky, oříšky, klobásy, nanuky, ... Slunce nad našimi hlavami se pomalu probouzí. Čeká nás hodně teplý den. Normálně od prvního říjnového víkendu začínám nosit rukavice ... Sedáme si na louku, kde probíhají mé poslední přípravy před závodem - připevnění čipu, čísla, ...


... a jdu na to. Cíl: příjemně se proběhnout další evropskou metropolí :-). V deset hodin postupně vybíháme na trať. Mě to trvá skoro čtyři minuty než se dostanu ke startovní čáře. Mělo by nás tu být cca dva a půl tisíce, včetně běžící Rubikovy kostky či bosého plavce. Rozbíhám se v klidu a hned na druhém kilometru, kdy míjíme slavnou operu, jsem uchvácena, protože nám před ní zpívají vážnou hudbu. Dokonce díky tomu omylem trošku přišlápnu nohu jiné běžkyni, jak jsem okouzlena zdejší atmosférou. Odevšad je neustále slyšet povzbudivé: "Hajrá, hajrá!". Běžíme podél Dunaje, je horko a na sedmém kilometru mám další atrakci :-). Zaujatě hledím do řeky, v níž se brodí autobus. Snad se nepotopí! No ne - je to jen hodně atypická loď :-). Běží se mi stále příjemně, jen vedro začíná nabírat na obrátkách. Pořád mám hroznou žízeň! Každou občerstvovací stanici piji vodu, ale to nějak nestačí :-(. Ioťák jsem si dala jen na té první, abych se ujistila, že stále nejsem schopna tento chemický jedovatě modrý roztok přijmout. Nedělá mi to dobře. Na obou palcích raší puchýře. Říkám jim dvojčátka. Co se to děje? Od Kladenského ultra se jim u mě nějak zalíbilo :-(. Odírám si také obě podpaží, což dost pálí. Asi si pro příště s sebou raději vezmu dětský olejíček. No a to hlavní - rozbolelo mě z boku levé stehno. Bolí to už asi měsíc. Někdy víc, jindy míň, ale teď momentálně šíleně! :-( Někde na dvacátém třetím kilometru by měl být Drahý. Marně ho však vyhlížím. Vlajku nevyvěsí, pusu neotevře ... :-/

Jsem na dvacátém osmém kilometru. Posledních čtrnáct kilometrů se protrápím. Myslela jsem si, že už mě tohle nemůže nikdy potkat, ale ono jo. Z klasického esteticky vypadajícího běhu náhle přecházím do tzv. běžeckého šourání. Míjím jediný kaštan na trati, pod nímž se na zemi válí pár kaštánků, ale než se rozhodnu zda-li sebrat či nesebrat, jsem už fuč. Na třicátém druhém kilometru pořadatelům došla voda, tak nám nalívají nějakou teplou z kádí :-(. Jak já bych si teď dala vychlazenou vodu z kohoutku! Žízeň stále přetrvává, horko je ve svém živlu, pouliční tabule právě ukazuje třicet jedna stupňů. Na třicátém devátém raději odvracím tvář od zvracejícího muže. Taky mi není zrovna úplně nejlíp.

Téměř celá trať vedla podél Dunaje, na posledních pár kilometrů se vracíme do centra města. Nalevo auta, napravo auta, mezi nimi my běžci, pár hospodských pivařů... - tuhle závěrečnou smyčku ulicemi si organizátoři mohli odpustit. Ale to už v dáli vidím známé náměstí Hrdinů a jsem tu, z výletu. Rozběhávám pajdavku k finiši, abych tradičně předběhla všechny co my stojí v cestě a s rukama nad hlavou probíhám cílem. Čtrnáctá maratonská čárka je doma :-).


Dostávám na krk medaili, odmítám rozhovor pro televizní společnost a jdu si pro "nákup" (rozuměj taška s občerstvením atd. pro každého závodníka v cíli). Takový nejlepší "nákup" dávají ve Vídni a dnes byla velká šance, že ji Budapešť ohrozí, ale ani náhodou! Vídeň stále nepřekonána.

Na louce ze sebe strhávám veškeré oblečení, všechno buď tlačí nebo škrábe. Převlékám se do funkčního maratonského trička, které ač je pěkné, mohlo být podstatně menší. Takhle bude akorát ležet ve skříni :-(. Méně látky, šetrněji k přírodě, spokojenější běžci (Běchovice, poslouchejte taky).


Setkávám se s Drahým, který místo na dvacátý třetí zamířil do Tesca na čabajky. Tomu se říká podpora :-/. Marně to omlouvá preclíkem (na výborné německé preclíky tenhle nemá :-)):


Cestou zpátky k metru se ještě zastavuji podívat na poslední běžce závodu.


Žádní reportéři, davy fotografů, ani africký vítěz závodu s obrovskou květinou pro posledního závodníka tu však nejsou :-(. Pořadatelé zatarasují cíl, nikdo další neproběhne. Je konec - po limitu. Jednou bych si přála skončit poslední na maratonu v Rotterdamu! :-) Ta slečna pak byla druhý den ráno na titulních stranách místo vítězů :-).

A jak se mi v Budapešti líbilo? Téměř vše je tu pobobné jako u nás, jen o něco více na východ, takže třeba například takto vypadá současná maďarská mhd:


:-)

Žádné komentáře:

Okomentovat