neděle 16. října 2011

Chřibský maraton 2011

... aneb pět hodin boje o holý život mezi jedoucími automobily a vesnickými psy. Jsou závody, na které již víckrát velmi pravděpodobně nezavítám. Dnes se mezi ně zařadil Chřibský maraton.

Pátek 14.10.2011


Krásné podzimní ráno, hodinu kroužím na atletickém stadionu. Poté jedu na kole do školy. Odpoledne zase na kole, teď pro změnu do fitka. Třeba dnes nikdo nepřijde, říkám si v duchu a hle: šest sportu chtivých lidiček je tu, takže frčíme. Následuje super hoďka spinningu :-). No a zítra že mám zase běžet? :-)

Sobota 15.10.2011

Když jsem v létě na internetu narazila na tento závod, moc mě zaujaly fotografie zobrazující barvy podzimu a příjemnou krajinu. Bude to fajn, stejně jako náš Jirkovský crossmarathon, myslela jsem si. Sice jen 300 m převýšení, takže nic extra. Jirkov měl víc a ani mi to nepřišlo. Navíc pouhých 40 kilometrů od Olomouce, takže je jasno: brzy ráno vyrážíme s Drahým směr Kroměříž.

Prezentuji se jako první žena. Venku panuje obrovská zima. Před dvěma týdny jsem běžela maraton v honkongáči a dnes téměř v mrazu. Jaká to změna :-). Obloha je jasná, bez mráčků. Divím se polonahým závodníkům chystajícím se na závod. To já si na sebe beru čtyři vrstvy, přeci jen budu se kochat krajinou o něco déle a svléknout se můžu vždy. S blížícím se časem startu závodu se začínáme řadit . Nechybí zde ani největší favoriti: Dan Orálek si přijel vyklusat Spartathlon, Petr Vabroušek zase havajského ironmana :-).

V 10:30 jde devadesát osm závodníků - účastický rekord (jak jinak že) - na to:



Pomalu mi začíná být navzdory velké zimě překvapivě teplo. Čím to? :-) Poměrně velmi rychle začíná účinkovat také nová hřejivka. Ano nová, ta stará prošlá se již spotřebovala a nová hřeje jako čert! Mám pocit, že mi každou chvílí uhoří stehna. První tři kilometry vedou městem a pak bude ten hezký lesní okruh, těším se :-). Ale ouha, vydáváme se na hlavní silnici, závod se samozřejmě koná za plného silničního provozu, auta si to v obou směrech mastí jako šílení. Nejprve uskakuji do křoví, pak zase do pole... Jednu nohu mám stále ve škarpě, druhou na krajíčku silnice. Naprosto ideální pro vznik puchýřů. Řítí se na mě traktory, hasiči, motorkáři, náklaďáky, autobusy (ty jsou úplně "nejlepší"!). Pořád se ptám, zda-li to organizátoři myslí vážně nebo si ze mě dělají legraci... Je mi horko, asi jsem se neměla tak moc oblékat :-(. Na dvanáctém kilometru v obci Kvasice na nás čeká první prudší kopeček, po jehož zdolání si vychutnávám pohled na okolí, které mám v ten moment jako na dlani. Sbírím ze země kaštánek, který budu v ruce mačkat až do cíle a rozhlížím se, kam výš budeme stoupat, když tu nic není? :-)

Běžím stále sama, naštěstí mám pořád někoho na dohled. Ať už běží za mnou či přede mnou. V této části trasy probíháme vesnicemi plnými štěkajících psů, jenom čekám na to, kdy potkám nějakého volně pobíhajícího, který na mě zaútočí. Kdo by mi pomohl? Trochu mě uklidňují ti "běžci na dohled". Auta už se tu zjevují jen občas. Když probíháme jednou z vesnic, místní slečna nás okomentuje slovy proč se na to nevykašleme (originální verze byla podstatně brutálnější), což následně doplní svým dlouhým pěkně ubohým a přitroublým megavýtlemem. Jsem holt na Moravě, co bych taky chtěla... Lidi jsou tu prostě jednodušší :-/.

Na osmnáctém kilometru ukazuje odbočka doprava 11 kilometrů na Kroměříž, jasně že běžíme doleva :-). "Běžci na dohled" co byli za mnou se najednou dostávají přede mě a mizí mi z dohledu, včetně zdejší matadorky veteránky Zdeňky Tvrdé. Ajaj, za metou půlmaratonu mě míjí poslední z nich právě ve chvíli, kdy je to tady! Opuštěný vesnický pes. Chvíli na sebe tak koukáme, naštěstí se mě nevydal pronásledovat. Uff. V kopci při výběhu z vesnice se po něm ještě otáčím. Sice už ho nevidím, ale slyším jiné, což mi bohatě stačí. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Běžím správně? Značení trati je dosti mizerné, zabloudit lze snadno. Nemám s sebou mobil ani peníze. Nohy navíc vypovídají svojí poslušnost. Jdu silnicí druhým prudkým kopcem směrem k nejvyššímu vrcholu Bunči. Asi. Kolem mě jen les. Nikde, nikdo, moc se tu sama bojím. V jeden okamžik to vypadá, že se snad rozbrečím. Objevují se myšlenky na nedokončení závodu. Každopádně musím teď co nejrychleji dojít na občerstvovačku na dvacátý pátý kilometr, tam někoho poprosím ať mě doprovodí, možná jsem poslední, já nevím :-(.

Jsem na dvacátém pátém, napiju se a vyrážím dál. Neprosím nikoho o nic, bojuji, já to zvládnu :-). Zase se rozbíhám a co nevidět v dálce spatřuji postavičku. Je to běžec? Je, hurá! Mám zas někoho před sebou, vím kudy kam a snad by mi i pomohl, kdyby se mi něco stalo. Dobíhám ho, prohodíme pár slov a při seběhu z Bunče při foukajícím protivětru se za něj schovávám. Běží chlapec polonahý, to já ne a právě teď oceňuji jak jsem se dobře oblékla. Je mi tak akorát :-). Předbíháme zpátky Zdeňku a utíkáme jí. Po seběhu v obci Zdounky se vracíme zpět na hlavní silnici. Ulevilo se mi, že už nebudou psi, ale zase ty auta :-(. Půlka nohy pořád ve škarpě, puchýř už zvesela raší. Řítí se na mě, já jim každou chvíli uhýbám. Prostě "super" maraton, sem už nikdy více! Posledních deset kilometrů a já už vím, že se to dnes podaří :-). Kluk je pořád přede mnou, někdy o víc, jindy o míň, každopádně nakonec mi zmizí z dohledu, ale je to fuk. Mám za sebou minimálně Zdeňku, ta to jistí. Kopce chodím, jinak běžím. Je to fajn na udržení ideální tepovky po celou dobu závodu. Tělo je za poslední dobu docela unavená, ale díky tomuhle ideálnímu rozvržení mám pořád dostatek sil.

Netrpělivě vyhlížím nějaké Vážany, poslední vesnici, co mě dnes čeká. Šelešovice - nic. Jarohněvice - zase nic. Vážany - hurá. Poslední občerstvovačka, přibíhám zpět do Kroměříže. Albert, Kaufland, Interspar, Penny, Tesco, Lidl... jj, jsem tu. Ještě poslední kilometry kličkování mezi lidmi po chodníku a už před sebou vidím bránu stadionu, ze kterého jsme ráno startovali. Drahý čeká na tribuně a už zdálky mě identifikuji díky tomu, že jako jediná závodnice přebíhám křižovatku před stadionem vzorně po přechodu :-). Jestli má ta trať být pro mě delší, nevadí. Hlavně ať ve zdraví přežiju! Posledních 300 metrů na stadioně:


A už jen 100 metrů:


S velkým úsměvem je to zaslouženě tam :-)!!!! Po patnácté.

V cíli prosím trochu vody, ale mají jen přeslazený čaj :-/. Nevadí, mám svojí a z kohoutku si jí dotočím kdykoliv. Medaile tu však žádné bohužel nedávají :-(. Chvíli po mě dobíhá do cíle i Zdeňka a další závodníci. Rozhodně jsem nebyla poslední. Mezi prvních pět žen jsem se sice nevešla, ale hned v cíli za odměnu dostávám od Drahého krabici preclíků. Pravé německé to sice nejsou, ale ty budou už za dva týdny přeci! :-) No a jak si to tu ten Drahý dneska vlastně užil? Spokojen byl před závodem:


i po procházce městem po závodě, kdy dostal maratonský guláš s pivem:


Zpátky jdeme na nádraží po mostě, který by z fyzikálního hlediska prý vůbec neměl fungovat:


... každopádně - přešli jsme ho.

Trošku mě bolí nohy, ale jinak se mi chodí fantasticky! :-) Cítím se moc dobře! :-) Bylo to fajn, ale příště zvolím jinou, lepší trať. Bez aut a bez psů!!! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat