pátek 30. září 2011

Běchovice 2011 - Podeváté v řadě :-)

Závod, který běhám nepřetržitě od svých patnácti let. Moje srdeční záležitost.

Sobota 24.9.2011

Vstávat budu zítra ve 3:30, takže bych se ráda aspoň trošku vyspala. Iluze mi však vzápětí bere šílená a hlučná sousedka od naproti, která v půl jedenácté večer ranami jako z děla vraždí, naklepává a následně na přepáleném oleji smaží kapra. Proč jsou ti lidé tak sobečtí vůči druhým? Proč v této zemi nikdo nic nerespektuje? :-(

Neděle 25.9.2011

V půl čtvrté tedy vstávám a po každodenní ranní rozcvičce odcházím na vlak. V pět odjezd naprosto humusným vlakem směr Praha, hlavní nádraží. Vlaky normálně nejezdím, je to hnus špinavý, smradlavý, nehygienický, nebezpečný a šíleně předražený. Dnes to ale jinak nešlo a tak tedy - vlakem. Zítra naštěstí vyráží na trať "žlutí". České dráhy to tak tady mohou zabalit. Hurá! :-)

V devět už se prezentuji v závodní kanceláři na základní škole v Běchovicích. Že nedostávám xxxl bavlněné tričko s jedním prašivým logem (jediné pěkné tričko bylo před x lety to bledě modré s obrysem trati na zádech + překvapivě ve velikosti M!) mě netrápí, ale pamětní odznáček by si zasloužil každý účastník Běchovic. Mistr, nemistr.


V jedenáct hodin jako první startuje tradičně od patníku necelá třístovka žen. S chutí a radostí vybíhám ke svému letošnímu nejkratšímu závodu. No a protože je to pro mě sprint od startu až do cíle, tak to mastím hned od začátku. Slunečné počasí, rozpálená silnice, neskutečně dlouhý had běžkyň a jejich funění, jenž jako jediné ruší ticho - taková je typická tvář tohoto závodu. Uvědomuji si, že před sprintem je fajn se rozklusat, což jsem dnes neudělala, no nic, bude to trošku náročnější. Nerada se takhle rychle honím, proto běhám spíše delší vzdálenosti. Říkám si, že zpomalím, ale nejde to, nohy stále běží hlava nehlava. Blikající majáček automobilu jedoucího před vedoucí skupinkou závodnic mi už dávno zmizel z dohledu, já ale stále pomalu předbíhám další a další ženy. Na sedmém kilometru dokonce nějakou desetiletou holčičku. Následuje tradiční seběh do Tábora, ve kterém jde přede mě jediná běžkyně. Jakmile však vzápětí začne trať stoupat do Hrdlořezského kopce beru ji zpět a s ní ještě jednu :-). Přeci jen už mám nějaké zkušenosti a pod kopcem cíl rozhodně není. Tady mě podruhé předjíždí autobus mhd. Pokaždé to vychází na dvě setkání s autobusem během závodu. Letos mě ten první zase málem přejel :-/. Co je za problém na pár hodin uzavřít silnici? V těch autobusech navíc stejně téměř nikdo nejezdí... Jediné pozitivum shledávám na tom, že se podle nich mohu orientovat jak rychle běžím. Zatímco loni mě autobus míjel ještě pod Hrdlořezákem, nyní už téměř na jeho vrcholu. Mám tedy oproti loňsku náskok. Nač se tahat s hodinkami? :-) Ledabyle zdravím vránu Sáru (copak že s námi dnes neletí? že by měla pochroumané křidýlko) a dobíhám na Spojovací. Cíl už je jen kousek, ale zároveň v nedohlednu. Mám žízeň. Pořád běžím, co to jde. V dáli už vidím cílovou bránu.


Do finiše se mi moc jít nechce, nakonec nohy ještě přeci jen přidávají a jsem tam. Vypiji půllitrovou lahev vody, další si beru s sebou do ruky na vyklusání. Jen tak mimochodem koukám na svůj sporttester co mi dnes naměřil a opravdu jsem se vůbec neflákala. Podařilo se mi taky zase jednou navštívit anaerobní pásmo :-).

Po závodě si oblékám jen tričko a vyklusávám čtyři kilometry, tedy na osmý kilometr trati a zpět do cíle, prostě Hrdlořezák mi jednou nestačil, tak si ho musím dát znovu, ale tentokrát už pomalu :-). Když sbíhám k jeho úpatí, spatřuji naproti sobě běžce z kategorie veteránů, startujících třicet minut po nás. Vyčerpaný výraz, ruce prosebně spílající, neschopen slova, upřeně hledí na mou pravou ruku svírající láhev s vodou. Věnuji mu ji. Ač jsem se celá žíznivá chtěla zrovna napít, on ji momentálně potřebuje podstatně více. A organizátoři stále ne a ne vyhovět závodníkům, aby umístili na trať občerstvovací stanici. Že to nevyžadují pravidla je sice hezké, ale my běžci po ní stále marně voláme. Pak to končí zbytečnými kolapsy, nebo v těch lepších případech (zbytečně) pomalejšími časy (u těch, co je honí).

Moje Běchovická statistika:
  1. 2003 48:59 min
  2. 2004 46:22 min Běchovický osobák
  3. 2005 30:31 min 6 km - dorostenecká kategorie
  4. 2006 49:07 min
  5. 2007 1:00:36 hod
  6. 2008 57:52 min
  7. 2009 52:20 min
  8. 2010 51:42 min
  9. 2011 50:38 min
A jak jsem pravila v onom osudném roce 2007, který byl pro mě tím nejtěžším, v roce 2017 tento závod vyhraju. Vzestupná (výkonnost) resp. sestupná (čas) tendence pokračuje, vše je podle plánu na dobré cestě ;-) :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat