Pátek 17.4.2026
Je mi ctí figurovat ve startovní listině mistrovství České republiky v maratonu :-).
Pátek 24.4.2026
Slunce, vítr, příroda, minimum lidí ❤️.
Pondělí 27.4.2026
Přichází zpráva od technického delegáta Českého atletického svazu s upozorněním, že kromě oddílového dresu jsme také povinni běžet pouze v obuvi povolené pro silniční závody. Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Proč by člověk nemohl běžet v botách z Lidlu? Copak mu poskytují nějakou výhodu? Než platit tisíce korun za povinné boty, je přijatelnější dát pětistovku za startovné. Čest může jít stranou. V botách to není ;-).
Sobota 2.5.2026
Vyprávím Liliance o Juniorském maratonu. U nás na chomutovském gymnáziu ho vždycky běhaly Lucka, Míša a Šárka. Na mě pomalou a tlustou se nikdy nedostalo, ačkoliv jsem po tom moc toužila. Míša mi ale jednou z Prahy přivezla maratonskou brožurku a sny mi, stejně jako vůle, vášeň a odhodlání, zůstaly 🍀.
Neděle 3.5.2026
Posunuli start o hodinu dřív, už na osmou, takže vstávám ve tři hodiny a padesát minut. Na vlakovou zastávku přicházím s předstihem. To jsem si ještě mohla vypíchnout oko řasenkou.
Rozklusávám se cestou z nádraží na Můstek k technickému zázemí.
Fronty u toiek na Staroměstském náměstí jsou příliš dlouhé. Na čekání v nich nemám čas. Vracím se do odlehlé uličky, kam odbočovali muži. Z opačné strany zrovna přichází rozesmátá běžkyně: "Good morning :-)." :-D
Na republikovém šampionátu je stejně nejlepší start z áčkového koridoru. Za námi stojí účastníci Policejního mistrovství Evropy. Akorát čtyři minuty před startem znepokojeně zjišťuji, že na sobě máme mít připnutá dvě startovní čísla. Proto bylo v obálce tolik špendlíků... Já byla hlavně ráda, že v ní nejsou magnety. Ve spěchu jsem nezkoumala její obsah, nenapadlo mě, že je tam i druhé číslo na záda. Čip v něm ale mám.
Prvních pět kilometrů se snažím držet nějaké tempo, pak to začíná postupně uvadat. Chybí mi lehkost a touha rvát se o každý metr.
Fandí nám i Jirka Homoláč. Určitě je někde na trati Veronika. Dneska spolu asi nepopovídáme. Přeji já si vůbec něco? Ano, jedno přání mám 🍀.
Na Rašínově nábřeží běžci odbíhají z trati políbit své ženy a děti. Snad si mě ty moje pustily alespoň v televizi.
Účastníci MČR mohli mít vlastní občerstvení. Vědět to, dala bych si sem colu. Ionťáky s Mattonkou pořád dokola už nemusím.
Po pětadvaceti kilometrech se běžci začínají roztodivně klátit. Někteří přecházejí do chůze. Slunce praží. Výheň na Strakonické prověřuje odolnost. Na prstě nohy cítím puchýř. Pálí mě rozedřená stehna. Jsem celá slaná a olepená.
Došlo mi. Chvilkami o sobě ani nevím. Posledních osm kilometrů si procházím pravým maratonským trápením. "Stay strong!" hřmí vodič Valerio. Bojuji. Ani jednou nezastavím.
"C´mon girl! :-) 👍" snaží se mě povzbuzením vzkřísit předbíhající slečna. :-) 👍
Praha dnes patří běžcům. Všichni jsme borci 💪.
Jsem hotová. Závěrečný průběh Pařížskou ulicí se silnou diváckou kulisou si pořádně nevychutnám.
V cíli mě nikdo nezouvá. Hned po doběhu se mi dělá špatně na zvracení.
Dávám si sprchu a jdu na vlak. Cesta na nádraží je dlouhá.
Žádné komentáře:
Okomentovat