Vždycky jsem žila v přesvědčení, že žena, která běhá, v těhotenství nezvrací - a jsem ráda, že se mi to potvrdilo ;-).
Do druhého měsíce jsem si odběhala všechny naplánované závody, včetně Košického maratónu.
Třetí až sedmý měsíc jsem prakticky denně chodila na H.E.A.T., kde jsem si před přivřenými víčky snila svoje sny. Postupným vyřazováním náročnějších technik se zcela přirozeně snižovala intenzita i obtížnost. "Můžu se vás na něco zeptat?" otočila se ke mně v šatně jednou mladá slečna. "Ano." "Vy jste těhotná?" "Jsem." "A to jako můžete cvičit?" "No, můžu." Proč bych nemohla :-).
Na řadu přišla ta XXL trička ze závodů.
Skoro dva měsíce mi toto období znepříjemňovala bolest zad, která však posléze naštěstí přešla. Doma jsem si ovšem vzápětí při pádu ze židle pochroumala nohu :-(. Proběhlo přestěhování do Olomouce.
Poslední dva měsíce jsem chodila čtyřikrát týdně plavat do bazénu, dvakrát na spinning (suchozemskou aktivitu, při níž se zpotím) a jeden den (v neděli) měla volno strávené úklidem bytu a procházkou. Jakožto certifikované instruktorce se mi hned vybavilo školení, kde nám říkali, že spinning lze provozovat maximálně do pátého měsíce těhotenství. A to již pouze v sedle. Houbelec. Jedinou změnu představuje nastavení řídítek - je třeba si je posunout výš. Rodit jsem pak začala souběžně s Pražským mezinárodním maratonem.
Nejenom v těhotenství platí jediné: poslouchat své vlastní tělo.
Co se týká jídla, přidala jsem si akorát jeden tvaroh (druhou večeři). Přibrala jsem deset kilo a následně ubrala dvaadvacet. Každý shozený kilogram jsem pak obvykle slavila kouskem dortu :-D.
Lékárnice na mě se sotva týdenním děťátkem v kočárku valila oči: "A to se může chodit s takhle malinkým miminkem ven?" Né asi ;-). Na spinningu jsem "chyběla" pouhé dva týdny. "Kde máte břicho?" ptali se mě. "Už nemám :-)," odvětila jsem a jelo se dál ;-). Byla jsem nadšená, jak všechno jde. Když se tři týdny po porodu při protahování na konci běžeckého tréninku v parku setkal můj pohled s oplácanou maminkou vezoucí kočárek, zavalil mě v tu chvíli pocit vítězství. Prospívat přece musí miminko i maminka.
Jasně, nebylo a není to pokaždé úplně jednoduché, ale je to o přístupu. Naučila jsem se žít přítomností. Věnovat se tomu, co mi přináší radost a těšení se. Začala tak úžasná jízda ❤️.
"Žij si svůj sen."
Žádné komentáře:
Okomentovat