středa 13. září 2017

Grand Prix Praha: adidas Běh pro ženy 2017

Sobota 9.9.2017
 
Celý týden se mi hlavou mihotají myšlenky na dnešní osobák na pětku. Dobře vím, jak je důležité nikdy nic dopředu neočekávat, ale po těch mých letošních desítkách bude opravdu cokoliv jiného zklamáním.
 
Odpoledne se začínají ozývat střevní potíže :-(. To je bohužel riziko večerních závodů.
 
Ve startovním koridoru poznávám drobnou sympatickou Francouzku Lauru, kterou si dobře pamatuji z loňska. Ptá se, kdo jsou pózující dívky v barevně sladěných stejnokrojích s květinovými věnci na hlavách. Missky. Taková naše kultura tady, chtělo by se říct. V pozitivním slova smyslu samozřejmě. Holky sem k tomu prostě patří :-). Nicméně při pořizování početných selfie je na ně poněkud úsměvný pohled... :-)
 
 
"Užít si to, nebo bojovat?" táže se moderátor. Rozhodně obojí!
 

Zpočátku převládá spíše to první. Znovu se ocitám v popředí běhu s téměř dvěma tisíci účastnicemi, což pro mě představuje obrovský zážitek!
 
Ještě na Štefánikově mostě držím kontakt :-o. Ne, holky neběží pomaleji než před rokem. To já zrychlila.

"Ivano, pojď!" Jé, on mě tu někdo zná :-). Je to Jirka Holeček. Kousek vedle mě dokonce běží a povzbuzuje. Díky moc.

Vychutnávám si pohled na panorama Pražského hradu se stahujícími se mračny. Hezká modř.

U mostu hraje hudba a fandí naprosto neuvěřitelný kotel lidí. Takový jsem snad doposud nikde nezažila. Jsou úžasní!

Chvilku běžím s Laurou a jednou závodnicí v dresu AC Slovanu Liberec. Mám pocit, že mi obě utečou, ale nakonec je tomu naopak. Malinko jim poodskakuji.

Několik stovek metrů před cílem však neodolávám náporu tříčlenné skupinky, jenž nás ještě bere zezadu.


Nedokážu se zmáčknout :-(.


20:18 min. Osobní rekord. O minutu a jedenadvacet vteřin. Po jedenácti letech. Loňskou dvacátou pozici se mi podařilo vylepšit o sedm míst. Avšak dvacetiminutová hranice společně s první desítkou nebyly daleko...

"Odkud jsi? Běháš dráhu?" ptá se mě Slovanka. Ne, nezbývá mi na ní čas. Ale jinak docela běhám. Ráda :-). S láskou ❤️.


Bolí mě břicho. Křeče v něm sílí. Je mi špatně. V průběhu výklusu si musím odskočit. A pak znovu.

Na desítku letos výjimečně nezůstáváme. Pro jednou jsem upřednostnila dřívější návrat domů, abych mohla jít brzy spát. No brzy... Ono člověk po takovýchto závodech stejně většinou jen dlouho do noci leží, civí do stropu a vstřebává ty krásné pocity z něj :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat