pondělí 2. dubna 2012

Bratislava marathon 2012

Sobota 31.3.2012

Dopoledne vyrážím sama z Olomouce do Bratislavy. V Brně přistupují první běžci, jedu správně :-). Po příjezdu na bratislavské autobusové nádraží mířím jako první do Expa. Fouká šílený vichr, chvíli to vypadá, že mě snad i odfoukne, ale dopadne to dobře a v Expu už jde všechno standardně: vyzvednutí čísla, čipu (na pásku se suchým zipem se umístí nad kotník a bude mě řezat až do krve - ajaj...), trička, pasta party (těstoviny buď s rajčatovou nebo sýrovou omáčkou) a poté pokračuji na hotel. Zbytek dne zde strávím na pokoji s novinami a mistrovstvím světa v krasobruslení.

Nedělě 1.4.2012

Po ranní rozcvičce hotelová snídaně a pěšky přesun do místa startu. Vítr fouká pořád silně, navíc je mi zima. Oblékám si proto na dvě trička ještě bundu, odevzdám batoh do úschovny a jdu se zařadit na start. Po chvilce je odstartováno a společně s půlmaratonci a štafeťáky se rozbíháme k dnešnímu závodu. Spíše bych to nazvala půlmaratonem, protože ten běží skoro všichni, zatímco nás maratonců je poskrovnu. Půlmaratonce čeká jeden okruh, nás dva.


Vybíháme z města po dálnici a mě se běží příjemně, krásně. Akorát hned od startu potřebuji na záchod...

 


Vítr fičí stále šíleně, samozřejmě po většinu trasy proti, ale protože nás běží celkem dost, dá se zatím za někoho schovat. Najednou dokonce zničehonic začíná chumelit, normálně sněží :-). Chvíli svítí sluníčko, pak je zase pod mrakem nebo prší. No prostě první aprílový duben tak, jak má být! Jen ten vítr je pořád přítomen, ať se děje, co se děje.

Na šestnáctém kilometru se vracíme zpátky do města. Přeběhneme most Apollo (nechápu proč všichni běží na jeho vnější, tedy delší straně) a je před námi pětikilometrový okruh v centru města. Jeden příjemný kopeček (běží se mi moc hezky), seběh uličkami mezi kavárnami, provokativní vůně něčeho moc sladkého a šup do druhého okruhu. Z velkého davu běžců, nás moc nezbylo. Rozestupy jsou v řádech desítek metrů, žádné skupinky, kde se schováte. Každý se teď stal samotným vojákem v poli.

Znovu na dálnici, právě zrovna svítí sluníčko a fouká z boku, když za sebou slyším šílený dusot. Co se děje? Řítí se přede mě muž se slinou u pusy vydávající hrozivé zvukové projevy. Běží jako ďas, ale po chvilce přechází do chůze. Říkám mu vlkodlak a chvíli se ho i trochu bojím. Běžím stále konstantním tempem a čas od času někoho předběhnu (je super, že to není obráceně :-)). Vlkodlak kousek utíká jako šílenec, pak přechází do chůze, rozhlídne se za sebe, koukne na nás ostatní a zeptá se: "Jak vy to děláte? To není možný!" Takhle pořád dokola.

Na občerstvovací stanici marně hledám slibované "prírodné energetické tyčinky MuleBar", ale kde nic tu nic. Nevadí. Jednou si loknu iontu, asi dvakrát sladkého čaje a jinak vede klasicky voda. Ze začátku závodu dobrovolníci absolutně nestíhali rozlévat nápoje, takže nebylo vždy snadné se napít, ale jak je nás míň, tak už dostáváme pití i přímo do ruky.

"K...a jak ty to děláš?"... vlkodlaka nechávám definitivně za sebou.

Na třicátém pátém vbíhám do toiky (konečně). No a na třicátém sedmém kilometru po výběhu na most Apollo, jak se mi dnes celou dobu běželo perfektně, mi došlo. Posledních pět kilometrů je tak o něco náročnějších. Necelé čtyři kilometry mi zbývají do cíle, když hlasatel hlásí, že právě padla hranice čtyř hodin. Já si ještě dám historické centrum města: kopeček, uličky, sladká vůně... no a jsem tam. Po osmnácté :-).

V cíli dostávám medaili, berou mi čip z rozkrvaveného kotníku - škrábal mě celou dobu (aspoň jsem věděla, že ho stále mám), vypiju jednu půllitrovou Janu (Jana je voda), druhou vezmu do ruky, k tomu taška s drobným občerstvením a čaj. V šatně se osprchuji (sprcha je vařicí, narozdíl od včerejší vlažné na hotelu) a honem rychle spěchám na vlak. Protože jsem dnes zaběhla celkem rychle (tuším 5. nejrychlejší maraton z dosavadních 18-ti), měla bych stihnout první vlakový spoj, který jsem si naplánovala (a tudíž mám šanci stihnout večerní film). Svižnou chůzí tedy tři kilometry na vlak (našla jsem ho :-)) a jedu domů. V Olomouci další dva kilometry pěšky domů a začíná nekonečné uklízení, protože byt je jaksi v jiném stavu, než když jsem odjížděla :-/. Ale přeci jen, na poslední půl hodinku filmu si k němu se zákysem sednu. Trošku mě bolí nohy.

BYL TO MOOOOC KRÁSNÝ VÍKEND!!!!!!!!!!!! :-) :-) :-) :-)


Pondělí 2.4.2012

Hned ráno jdu vyklusat osm kilometrů - a ono to jde :-).

2 komentáře:

  1. Ať se propadnu do Západního Německa, jestli vlkodlak není Ivo Zejda :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jo to já vůbec nevím, kdo to byl :-o

    OdpovědětVymazat