Narozeniny bez maratonu? To snad ani nejde :-). Po tom, co to našinci s ohledem na aktuální nejistou situaci pro letošek odpískali, nezbývá než vzít za vděk odvážné historické premiéře mezi dvěma královskými městy Kolínem a Poděbrady.
"Když nebudem nikam spěchat, kolem čtvrtý ještě ten deštíček stihnem," líčí s úsměvem ve tváři jeden z účastníků předstartu.
Vzhledem k podmáčenému terénu se doporučuje vzít si boty se vzorečkem. Já obouvám ty s dírama :-D.
Čtyřicet sekund před startem si uvědomuji, že jsem se vlastně zapomněla zeptat, jestli se zpátky běží stejnou cestou. A sakra. Úvodní tempo se mi zdá nějaké pomalé, a tak se dokonce chvilku pohybuji na celkovém třetím místě.
Po necelých šesti kilometrech překvapeně spatřuji první občerstvovací stanici. Pocitově bych to totiž tipla na tři, navíc do kopce. Sluníčko pálí.
V luzích je příjemně, avšak blátivo. Sundávám si brýle. Z upoceného nosu kloužou a pod stromy nejsou třeba.
"Jsi tečka v kalendáři, co nadosmrti září." Tuhle písničku vůbec neznám, nejspíš ovšem musela hrát ráno v autě, protože si jí momentálně zpívám pořád dokola.
Raději běhám v blátě než po trávě.
Pán na cyklostezce trhá bez. Asi si z něj udělá džem nebo palačinky (do obyčejného palačinkového těsta natrhat hodně bílých květů bezu bez zelených stopek, zamíchat a společně na oleji usmažit - nejlepší jsou teplé ;-)).
Zjevení poděbradského zámku v dálce mi činí radost. Za obrátkou zjišťuji, že mám v patách Martinu Hampejsovou s Ivou Kroužilovou.
Trať je perfektně značená až na jednu výjimku. K podběhu dálnice odbočujeme se dvěma běžci o něco dřív. Dopr**** :-(. Můj náskok je rázem pryč. Fyzické síly dochází. Postupně podléhám oběma domácím závodnicím. Za rok a půl, kdy jsem běžela maraton naposledy se těch dvaačtyřicet kilometrů vůbec nezkrátilo :-).
Mám obrovskou žízeň. "...napravo bude jídlo a pití." "Kde?!" hlesám zoufale. "Vodu!"
Jsme už tady pěkný lazaret... Zbývajících dvanáct kilometrů bojuji s myšlenkou zastavit a přejít do chůze. Úspěšně. Jsem na sebe pyšná :-).
Při posledních desítkách metrů mě doprovází Gustík. V cíli mi chce pořád něco říkat, ale já se sotva držím na nohách. Takhle dezorientovanou a zničenou svojí maminku asi ještě neviděl.
Na dovču to děti není, ale topinku dáme ;-). A Lilušce sandálky.
Žádné komentáře:
Okomentovat