"Gustíku, buď můžeš jít sám dopředu, anebo stát tady se mnou." "Sám dopředu," má hned jasno. První půlku pětisetmetrového Rákosníčkova dětského běhu zdolává beze mě, v té druhé ho doprovázím. Na rychlé trati si v minimalistických plátěnkách opět vylepšuje svoje dva měsíce staré maximum z Kadaně.
Následuje tedy zasloužená odměna v podobě hranolek a hambáče. "Je krabí nebo hovězí?" "Hovězí." ;-)
Na desítce fandíme. V parku se dá hezky sledovat vývoj závodu. Nějak mě přepadá lítost, že běžím jenom pětku.
Zapovídávám se a nestíhám tak otevření startovního koridoru. Přicházím proto o lepší pozici. Už takhle na mě ostatní běžci koukají, kam že se to jako s tím břichem cpu. No, když já většinou z vás stejně nejspíš asi předběhnu... "Doběhnete sama, nebo ve dvou?"
Jak jinak oslavit nastupující devátý měsíc než úvodním kilometrem za čtyři dvacet. Nevím proč, avšak nohy mi jedou parádně. Kde se v nich bere tolik energie? :-)
Lednová vize: Na konci léta už určitě nebudu běhat, ale Olomouc mám moc ráda a těch kratších běhů se zde vždycky účastní jedna silnější paní, která celou trasu jde a bývá poslední. Tak bych to mohla absolvovat s ní. Udělat si výlet, užít si atmosféru, zúčastnit se ;-).
Srpnová realita: 23:03 min. Dobíhám do cíle jako osmá žena. Na celkovém padesátém šestém místě ze sedmi set čtyřiceti čtyř účastníků.
S Liliankou v závěru těhotenství jsem tu stále rychlejší než před pěti lety s Augustýnkem na jeho počátku.
V tandemech se ve dvojici se Zdeňkem Jahodou s každým dalším kláním posouváme výš. Nebýt mého pupku, bedna by nás pravděpodobně neminula. Ale když on je ten pupek NEJVÍC ❤️ :-).
Středa 20.11.2019
Žádné komentáře:
Okomentovat