úterý 1. listopadu 2016

Zombie Night Run 2016

Sobota 29.10.2016

Sedm dnů, tři závody, tři bedny. Ještě, že se ta jejich důležitost a vzdálenost postupně snižuje. Zombie už nebyly v plánu. Ovšem pouze do okamžiku než jsem na ně před pár dny vyhrála startovné.

Pořadatelé sice nedoporučují brát s sebou na tuto akci děti mladší deseti let, ale jet sama do Prahy na zombíky, to bych se bála :-D. Potřebuji s sebou mít přece pořádného chlapa, co mě ochrání.


Startovní bránu plní dým. Začíná se ozývat podmanivá hudba ze záhrobí. Jsme ubezpečeni, že na trati nebudou žádní klauni. Ještěže tak.


První kilometr vede po dlouhé rovince, na jejímž konci sbíháme po schodišti, což je ve tmě a plné rychlosti náročné.

Zhruba v polovině závodu probíháme tunelem strachu. Pokud zombíky ignorujete a zároveň běžíte svižným tempem, nemají proti vám moc šancí ;-). Stěny Starého Vítkovského tunelu elektrizují a já vybíhám ven. Uf, mám to za sebou :-).

Následuje opět jedna delší rovinatá pasáž, kterou zakončujeme brutálním výběhem krvavého schodiště. Když zvedám oči nahoru, abych se podívala, kde už bude konec, vidím před sebou stále jen a jen samé schody. Sklápím k nim zpátky zrak. Vzpomínám na svoji nedávnou kláštereckou tezi o tom, že se dá při vhodné technice výběhu schodů i odpočívat. Co je to za nesmysl? Je to tak těžké, že na chvíli i přecházím do chůze. Ze stran se po mně sápají zombíci. Znovu se rozbíhám. To dám. Další odvážný pohled nahoru a... už to bude. Jsem tu. "Au! Au!"

Kousek zase seběhneme a jde se dobýt Zombie hrad. Brutalita střídá brutalitu.


Ve velmi prudkém kopci znovu přecházím na pár kroků do chůze. Atmosféra nočního Vítkova nemá chybu. Fouká vítr, kolem šustí zlatavé listí v korunách stromů. Vše dokresluje podmanivá hudba doplněná výkřiky. O dokonalých maskách a kostýmech ani nemluvě. Jsem z tohohle závodu naprosto nadšená :-). Je to pecka!

Kilometr před cílem se kousek vracím, protože si nejsem úplně jistá, jestli běžím správně. Ztrácím tím dobrých deset patnáct vteřin. Předbíhá mě při tom jeden závodník se startovním číslem juniorky, která si při následném vyhlašování jde bez jakýchkoliv skrupulí na stupně vítězů...


Já jsem ráda, že mě, jakožto druhou ženu, tentokrát již vyhlásili :-). Ježíškovi se pomalu začínají rýsovat dárky k Vánocům.

 
Také mě těší, jak se mi navzdory bolavým nohám a únavě z předchozích dvou závodů hezky běželo. Strašně mě to bavilo! :-) Asi se dostávám do podzimní běžecké euforie :-). 
 
Opět se potvrdilo, že pokud se vám někam zrovna dvakrát nechce, rozhodně tam jděte! Nikdy totiž nevíte, co z toho zrovna může kápnout. Dneska to byl třeba úžasný zážitek! :-)
 

Žádné komentáře:

Okomentovat