středa 16. listopadu 2016

Ústecký VitaSport maraton 2016

Sobota12.11.2016

Ústecký VitaSport maraton jsem si pro podzim vybrala záměrně. Letošní Prahu i Jirkov jsem zaběhla shodně za tři hodiny a devětatřicet minut. V prvním případě jsem se proplétala davem, v tom druhém pro změnu zase zdolávala výškové převýšení. Tady má přijít ideál. Minimum lidí a žádné kopce.

Chvilku se ocitám v takovém až mírně svázaném a trošku nervózním stavu, protože vím, že bych to pod tři třicet mohla dát, ale celkem rychle se naštěstí vracím zpátky na zem. Člověk by totiž v životě správně neměl nic očekávat. Vyhne se tak případnému zklamání a může být naopak pouze příjemně překvapený :-). Vše se má dělat s láskou, naplno a tak, abychom z toho měli radost.

Panuje chladné oblačné počasí. Je docela zima. Trošku se rozklušu, rozcvičím, přiobléknu si na sebe raději ještě jednu vrstvu navíc a jdu na start.

 
Běží s námi vodič na tři hodiny a třicet minut. Říkám mu, že to s ním zkusím a uvidím, co vydržím.

Běžíme v úžasné skupince bezva lidí. Všichni jsou zatím samá srandička. Já jen mlčím a plně se koncentruji sama na sebe. Čeká nás dvakrát obrátkový půlmaraton po cyklostezce podél Labe. Vodič Rosťa běží perfektně. Zatím jsem v pohodě, ale nevím, jak dlouho to s ním v tomhle tempu zvládnu...

Vzpomínám na jaro, Jirku Homoláče a Keňany:

"Train hard, believe in yourself and everything is possible."

 
U vody fouká dost vítr, ale ve skupince je fajn, že se za sebe můžeme schovat. Připadám si jako opravdická maratonská běžkyně :-). Skupinka, běžíme v ní dvě ženy, jinak samí chlapi. Uvědomuji si, že mám příležitost dokončit druhý maraton po sobě jako ženská vítězka. Vím, že to nebude vůbec lehké, ale budu bojovat, co budu moct, a nedám ostatním holkám nic zadarmo. 

"Na pětadvacátý kilometr si připravte vtipy a na pětatřicátý objednejte taxík :-D."

 
Na metě půlmaratonu, kde se otáčíme a čeká nás ještě jednou to samé, na chvíli přicházíme o odskodčivšího vodiče. Vrací se k nám na dvaatřicátém kilometru. Uff, to je dobře. Už máme zase vedení :-). V prvním kole odpadl prý jen jeden běžec.

Od dvacátého devátého začínám vyhlížet jednotlivé kilometrovníky. Už je to tady... :-(

Skupinka utichla. Nikdo již nevtipkuje. Každý má co dělat sám se sebou. Trošku se nám motají nohy. Občas tak někdo do někoho nechtěně narazí.

Rty mám promrzlé, fouká studený vítr, je zima a já běžím vstříc své touze.

Po poslední obrátce, zhruba deset a půl kilometru před koncem, cukáme společně s Rosťou zbytku skupiny. To jsem nečekala. Běžíme bok po boku do třiatřicátého, kdy mě opouští. Omlouvá se, že si musí odskočit a že to mám udržet sama. Pokusím se.

Na rovinkách se to snažím rozjet, co to dá. Nohy mi ale pomalu začínají těžknout.

36. kilometr... Půl roku k něčemu směřujete a pak rozhodne pouhých třicet minut a vaše momentální mentální síla v nich. Pojď! Vydrž to! Už je to JENOM kousek!

Posledních pět kilometrů mě pekelně bolí.

Ten závěrečný je snad nejdelší ze všech. Hrozně se vleče. Běží ho se mnou Láďa a já bych mu jako i moc ráda ukázala, že nejsem úplná pomaloběžkyně, ale mám dost. Tohle je prostě maraton ❤️.

 
Cílová brána, pohled na časomíru a... Jéé!!! :-) :-) :-)

  
3:29:22hod. Osobní rekord. Já to dokázala. Připadá mi to stále neuvěřitelné. Tak už mi zbývá ubrat pouze hodinu a pojedu na Olympiádu :-).

 
 
Děkuji všem za krásný den. Skvělé partě spoluběžců z naší skupinky za hezkou atmosféru, vodiči Rosťovi za podporu a pomoc, organizátorům za bezvadný závod a klukům z Mostu za příjemnou společnost.

 
Nejvíc však mému synovi, kterému vděčím za tohle všechno úplně nejvíc.

Večer dostávám zasloužené Svatomartinské menu ;-). Ve skupince o něm během maratonu také padla zmínka :-D. Tak jsem se dočkala :-).


Žádné komentáře:

Okomentovat