neděle 17. června 2012

Jirkovský crossmarathon 2012

Maraton, který se běhá nejblíže mému rodnému bydlišti :-). Na start to mám jenom zhruba sedm kilometrů. Běžela jsem ho prvně už loni, letos to tedy bude podruhé, celkově podvacáté :-). Nádherná příroda, skvělí pořadatelé, perfektní organizace. Těším se.

Sobota 9.6.2012

Ráno se do Jirkova nechám odvézt (téměř po roce jsem zase jednou jela autem). Zaplatím startovné, vyfasuji symbolické číslo 42 pro 42 kilometrů a už se pomalu řadím na start. V devět hodin vyráží na stejnou trať cyklisté, o deset minut později my běžci.

Prvních pět kilometrů rovinka, pohodička, popovídání si s ostatními. Prostě ideální rozklusání.


První občerstvovací stanice a začínáme stoupat. Trháme se a každý si už běží to svoje. Je tu nádherně!!! Letos došlo k pozměnění trasy právě v této části závodu. Zatímco loni ačkoli se běželo dlouho nahoru, moc mi to nepřišlo, letos je stoupání podstatně prudší. Vzpomínám na loňský závod Perštejn - Klínovec, ale dneska to bude i z kopce :-). Předbíhám poslední účastnici závodu cyklistů. Na záda mi dýchá Gábina (vyklusává devadesát kilometrů z předešlého týdne :-)). Prý to nejhorší teprve ještě přijde. Houbelec, občerstvovačka na dvanáctém kilometru, ještě kousek do kopečka a je to.

Místo na Lesnou odbočujeme doprava. Pro změnu je to teď chvíli z kopečka. Nohy se krásně uvolní a opět pořádně rozběhnou. Znovu se sbíháme, povídáme. Je to moc příjemné, paráda :-). Po chvilce odbočka zpátky na Lesnou. Co jsme si seběhli, vybíháme zpátky nahoru. Travička, nádhera. Šestnáctý kilometr a prvně vidím Radima. Má mě dneska doprovázet na kole. To bylo řečí jak bude rychle nahoře... Říkám mu ať vyjede dopředu na kopec, tam počká a udělá nějaké fotky. Realita: ujel dvacet metrů a takhle to dopadlo:


Lesná, náš nejvyšší vrchol, od teď už je trasa totožná s loňskou. Nejhorší mám za sebou, už budeme převážně klesat. Na občerstvovačkách piji vodu s ionťákem, který jinak nemusím, ale tenhle mi nějak nevadí. Asi je víc ředěný :-). Pomalu začínám stahovat a následně předbíhat běžce před sebou. Tempo z kopce mám opravdu rychlé. Zákon o kuličce (do kopce ztěží, dolů nejrychleji) dnes prostě funguje. Zvláštní, že loni tomu zde bylo právě naopak. No každopádně příště už bych mohla být kompletní. Frčet nahoru i dolu :-). 



Tady bych si moc přála bydlet!!!


Během stoupání mě předběhl Kostka. Teď se dostávám před něj a utíkám mu, jenže ne na dlouho. Druhé největší stoupání je tu a Kostka mě znovu dobíhá. Strašně šoupe nohama!!! Je to opravdu děsný!!! Nedá se to poslouchat a tak přidávám rychlostní stupeň a definitivně mu pro dnešek unikám.

Na útěku před Kostkou:


Do konce závodu zbývá třináct kilometrů. Čekají mě vesničky Mezihoří, Radenov, Blatno, Šerchov a Březenec. Na kole jsem tudy jela nespočetněkrát. Před každou vesničkou je malý kopeček, jenž na kole vyjedete zadarmo a ani ho nepocítíte. Při běhu je tomu však naopak :-). Je třeba kratšího kroku, větší frekvence. Běží se mi parádně. Tempo zběsilé, krize žádná, nic nebolí, krajina s výhledy nádherná, moc se mi to líbí!!! :-)

Pozdrav z jedné z vesniček:


Předbíhám jednoho běžce za druhým, je jich celkem dost. Mj. muže, který cinká a chrastí. Tak tebe taky poslouchat nehodlám. Šup další rychlostní stupeň!!!


V Radenově mě stíhá krátký, zato velmi prudký a vydatný slejvák :-). (Asi tradice, loni pršelo taky.) Z Blatna je to posledních sedm kilometrů, které jsou jako jediné z celého závodu značeny jednotlivě. Pořád běžím strašně moc rychle, je to super, úplně letím.


V Březenci poslední občerstvovačka. Do cíle necelé tři kilometry. Jak jsme běželi pořád buď jenom nahoru nebo dolů, bylo to ok, ale teď je kousek po rovině a nohy si s ním moc neví rady. Naštěstí není dlouhá. Poslední seběh, ještě jednoho běžce vezmu a čeká mě posledních sedm set metrů do cíle podél přivaděče. Ty jsou nejtěžší, protože zase vedou po rovině :-D. Kousek před cílem přidám a je hotovo :-).



Jubilejní dvacátý maraton mám úspěšně za sebou. Dnešním dnem se Jirkov definitivně zařadil vedle Mnichova mezi moje nejzamilovanější maratony. Krásné je to samozřejmě pokaždé, ikdyž Berlín ani Chřiby mě již více nelákají. Ale Jirkov, ten je z kategorie opravdu elitních! Nebude-li mi v tom nic bránit, budou mě tu v budoucnu pokaždé mít.

V cíli se převléknu, převezmu ocenění (vyhrála jsem svojí kategorii), nechám si hodněkrát dolít od malé pořadatelky Natálky kelímek vodou (nechtěla nám věřit, že máme vodu velkou až do nebe :-)), poděkuji milým a dobrosrdečným pořadatelům, řeknu že příště zas ;-), pogratuluji si s několika ostatními běžci, vezmu kousek jablka s pomerančem a vyrážíme sedm kilometrů domů po svých :-). To já totiž nejradši. Někdo chodí na masáže, já chodím pěšky. Někdo bere protikřečové tablety, já ráno před závodem posnídám jahody... :-)

Cestou z Jirkova do Chomutova se stavíme v Kauflandu pro něco slaného k jídlu. Oblíbených mandlí v karobu se dnes nedotknu, tělo chce sůl, má jí mít :-). Ve stínu stromů pak na kameni s výhledem na nejvyšší bod dnešního závodu v dáli posvačím :-).


Po stezce pokračujeme pěšky dál. Na závěr si ještě sedám na kolo a upřímně nic krásnějšího po závodu člověk nemůže udělat. Je to tak příjemný!!! :-)

Tolik toho na pimu nedostanu :-). (Jenom škoda, že na památečních skleničkách není uveden ročník. Za chvíli tak budu mít sadu pro celou rodinu :-).


Ještě jednou děkuji organizátorům závodu. Dělejte to dál, děláte to dobře! A jak už jsem říkala, příště zas :-). Naše Krušný hory jsou totiž nejkrásnější.
 

1 komentář:

  1. Moc hezky napsané, díky tomuhle textu se těším na zítra ještě víc a o trochu méně se bojím. Vybral jsem si 13. ročník Jirkovského Crossmarathonu jako svou premiéru. :)

    OdpovědětVymazat