Liberec Nature Run 2025

Sobota 4.10.2025

Mám takové tušení, že by se zítra mohla opakovat historie :-D 🙈.

Neděle 5.10.2025

O Libereckém trailu jsem si snila celý srpen, kdy jsem trénovala na Božím Daru 🍀. A tak, když se noha lepší a maraton už letos nejspíš nepoběžím. Babička pohlídá, škola byla včera. No nejeď tam. 

Ráno si oblékám tematicky zelené kalhotky 🌲.

Na vyzvedávání čísel se stojí dlouhá fronta. Jdu si něco vyřídit v domnění, že až se vrátím bude kratší, je tomu ale právě naopak.

Sleduji start delší, dvaadvacetikilometrové trasy a po něm se jdu rozklusat. Podél trati povzbuzuje hodně mladých dobrovolníků: "Pojď! Kdo je poslední, je teplej."

Moderátor v technickém zázemí by se hodil spíš na smuteční obřad než do závodního depa. Ze zatažené oblohy krápou první kapky. "Z toho nic nebude," říká klidným hlasem řečník. 

"It´s a beautiful day..."

Kdo by to byl řekl, že jednou budu stát na startu vedle Petra Pechka. 

Mokrá silnice klouže. Hned po výstřelu mi utíkají dvě běžkyně, jenže při první kopcovité prověrce, která přichází vzápětí, je dobíhám. S Eliškou Kunce se trháme třetí závodnici. Eliška mi před týdnem na desítce dala dvě minuty, takže bych se před ní neměla moc hnát. Na druhou stranu, kde jinde já to můžu zkusit urvat než ve stoupání.

Prší. Kdo by to byl řekl, že jednou budu bojovat na čele v závodě série Runczech. Táhnu to až pod granitový lom, kdy jde dopředu soupeřka, a já, místo abych ho celý vyběhla a nastoupila, po jejím vzoru přecházím do chůze.  Pálí to. Na vrcholu jsem sice první, ovšem už jen krátce, protože dolů to Eliška valí, čímž se mi postupně vzdaluje. 

Při prudkých terénních sebězích zdoláváme kořeny, kameny, bláto. Moc mě to baví ❤️. Noha drží a já jí děkuji za to, že můžu.

"Seš první. Druhá. Třetí holka." Jak se v závěru mícháme s dobíhajícími závodníky z delší distance, tak to nemusí být úplně zřejmé, každopádně bedna bude :-).

Dreams come true ❤️.

Na krku mi visí kartička. Leje. A pak, že z toho nic nebude. Po sedmi letech a třech porodech stojím v Liberci před radnicí opět na druhém nejvyšším stupínku a zase s Ondřejem Chourem! Během vyhlašování celí promáčení mrzneme. Navíc jsem nervózní, abych stihla vlak, protože čekat dvě hodiny na další se mi nechce. 

Vlak stíhám :-). Tady se již naštěstí historie neopakuje. Převlékám se do suchého, dávám si vyhrané výborné medové perníčky a i sluníčko po dešti na chvíli vysvitlo.