pondělí 30. března 2020

Období pandemie

Březen 2020 - ?

Nabízí se otázka, zda momentální situaci přežije kilový pytlík buráků. Argument, že pokud bych měla ztratit chuť i čich, bude lepší si na něm pochutnat zavčasu raději hned, je obzvlášť silný.

Vyděšená, že nebudu moct vůbec vyjít ven si plánuji, jak budu chodit v paneláku na procházku po schodech nahoru a dolů. Naštěstí se ukazuje, že uprostřed lesa se člověk nachází v daleko větší izolaci než v baráku o třiadvaceti bytech.

Asi cítím formu, nicméně ji nemám kde prodat. E-mail již příliš nekontroluji. Dozvídat se, které další závody se ruší, potěšení nepřináší.

Lilianě zrušili preteky lezúňov. Vidět na konci pětimetrového koberce dálkové ovládání nebo maminčin oběd, neměla by konkurenci! Příležitost, jaká se nabízí jednou za život a zdaleka ne každému, tak mizí do ztracena. Očička jí ale rozzáří informace, že nejmladšímu maratonci byly pouhé tři roky. Tady tedy šance na primát stále ještě existuje 👍.

Nevím, co si přát k svátku, když se teď nekonají žádné závody.

Naběháno toho máme nyní tolik, že by si spousta z nás klidně troufla na ultra. Někteří by možná dokonce aspirovali i na to vyhrát olympiádu. Kdyby se nějaká konala... Aktuálně však svádíme jiný boj.

Na Honzu jedoucího do Prahy koukám jako kdyby se snad vydával do nějaké exotické destinace. 

Najednou se nepoznáváme. Při celonárodní hře na Zorra, bandity a bubáky přestává být zřejmé kdo je vlastně kdo.

Ekonomické dopady se různí, jedno však zůstává jasné - ušetřím za rtěnku ;-). Také trhám rekord v nenakupování. Činí šest dní. Stačí doma prozkoumat špízky. Ostatně v peněžence stejně nic není.


Uzavřené mateřské školy představují opravdu záhul. Po tom, co pětkrát zodpovím Augustýnovu otázku, proč vlaky nemůžou jezdit po silnici, mě vzápětí doráží svojí reakcí: "Mami, já ale stejně pořád nevím, proč ty vlaky nemůžou jezdit po silnici." Už jenom minimálně dva měsíce. Liliana strhává z lednice magnety, ale nechávám ji si s nimi pohrát. Aspoň mě chvilku netahá za vlasy, uši ani nos. Při brigádě obnášející práci na počítači dostává představa home officu na frak. Liliana drží v ruce chomáč mých vlasů. Jdu se podívat, dokdy mají ty arašídy expiraci. Jestli třeba náhodou nepotřebují zachránit. Já určitě :-D. Už vím co si přát - poukázku od medvěda :-).
 
"Žijeme len raz, práve tu a práve teraz.
Slnko svieti rovnako na všetkých z nás."

 

úterý 24. března 2020

Ústecká VitaSport desítka 2020

Sobota 7.3.2020

V chladném sychravém počasí se mi chce akorát jíst a spát. Nacházím se tedy v ideálním předzávodním rozpoložení :-).

Jak nepoužívám hodinky, dobíhám ke startu nezvykle až na poslední chvíli.


"Běžte za sebou, nejde vás předběhnout," nabádá mě s Pavlem Vodičkou a Petrem Watzkem jakýsi rychlejší běžec. Jenže my tady respektujeme hygienická opatření. Dodržujeme proto mezi sebou určité bezkontaktní vzdálenosti ;-).

V hlavě zní Taktika boje. Má dobrý rytmus ;-). Běží se hezky :-) ❤️.

Říkám si, že to Anežka Křížová určitě přepálila a brzy ji dostihnu, ale opak se stává pravdou. Postupně se mi vytrácí z dohledu :-(.

Během posledního kilometru se pak namísto soustředění na ukrajování vteřin zcela nesmyslně vyvádím z koncentrace :-(. Že není dobré znamení, když má muž větší ego než koule, mi mělo být přece jasné už tehdy.


Za mnou doběhnuvší Jaruška Banýrová si v cíli stěžuje, jak nemůže s dítětem pořádně trénovat. Já mám na rozdíl od ní děti dvě a žádného manžela. Když se chce, všechno jde. Jaké si to uděláme, takové to máme. Způsoby existují vždycky ;-).


Cestou z vlaku domů si kupuji odměnu za čas pod dvaačtyřicet minut v podobě pistácií. Oříšky, co se musí loupat, jsou lepší, protože jich člověk najednou nesní tolik :-D 👍. Na druhou stranu jich sní víc než pokud je třeba hledá ve zmrzlině. Ale zase bez té zmrzliny :-D :-D :-D.

Mužská biatlonová štafeta tentokrát vypadá nadějně až do třetího úseku. Né, né, né! Jakube! :-( "A je vymalováno. Bohužel ne bíle."

Gustík dnes spí u babičky (pokud to tedy ještě někdo neví), a tak si s Liluškou užíváme poklidný večer. Jedno dítě, žádné dítě :-).

Sobota 28.3.2020

Pokud Jaruška Banýrová touží běhat intervaly, nechť si pořídí další přírůstek. Honit jedno dítě jedoucí na kole s druhým v kočárku vydá za slušný tempový trénink ;-).

pátek 6. března 2020

Všechno jde II

Pondělí 24.2.2020

Aneb ranní trénink s názvem "Než se děti probudí" :-) ❤️     .

 

The Most HALFMARATHON #3 2020

Sobota 22.2.2020

"Je tu opět ráno, bude šest, jako každej den.
Už víš, co tě čeká, na mou čest, zas leteckej den.
První dnešní seskok, to už znáš, země blíží se.
A svou taktiku boje, tu máš rád, přežiješ v lese."

Tak jsme se ho konečně dočkali! :-) Moc jsem se těšila na mostecký autodrom v původním listopadovém termínu. Léto plné dvoufázových tréninků, týden odpočinku a rázem o deset kilo lehčí. Létalo mi to a kdoví, čeho bych zde byla na podzim schopná... Teď už to jde zase nahoru. Ta kila, né forma :-D. Těšení mě však neopustilo ;-).

Trošku nerozumím, co představuje problém dostat informaci o závodě do povědomí širší běžecké veřejnosti. Jak je možné, že to jinde jde, ale tady ne? :-( Vyrobte mi nějaké letáčky a já vám na příště udělám takovou reklamu, jakou svět neviděl ;-).


Podmínky na rychlé trati ztěžuje silný vítr, jemuž čelit stojí místy opravdu hodně sil. Běžím sama. Za zatáčkou meluzína stává. Najednou panuje ticho a teplo. Na chvíli. Než opět rozezní svoje fičivé melodie.

Musím si tu dnes pořádně zaběhat. Na Gustíka něco leze :-(. Pokud bude nemocný, tak to třeba nepůjde.

Proč nosí Petr Watzke na zádech číslo šedesát šest? Dvakrát se ocitám před ním, pokaždé ovšem zničehonic zařadí vyšší frekvenci, čímž se vrací zpět.


1:32:04hod. Dobíhám na druhém místě celkového pořadí mezi ženami. "Na to, jaký máš velký zadek, seš docela rychlá." Vyhrála sympatická Němka Ulrike Schwalbe. Obě jsme překonaly můj traťový rekord z prvního ročníku, jenže ona byla v cíli dřív 👍.


Doma se najíme, načež při z českého pohledu neatraktivním biatlonovém přenosu mužské štafety z mistrovství světa v italské Anterselvě, padáme všichni za vlast. Střeží nás přitom tři velikáni.


Množte se dál! :-) ❤️      

Valentýnský běh ❤️, Praha - Stromovka 2020

Neděle 16.2.2020

Stalo se už tradicí, že to v únoru bereme cestou domů z Olomouce přes Prahu se zastávkou ve Stromovce. 

 
Jahody a šampaňské tady ale letos chybí. Zdá se mi, že i počet účastníku oproti minulému roku poklesl. Proběhnutí je ovšem fajn :-).


Následuje zase to sladké... Nepamatuji se, kdy naposledy jsem snědla tři zmrzliny. Když já v nich jen hledala ty oříšky ;-).

 
Snaha byla, blázen však bláznem zůstává, a proto je lepší energii investovat jinam, odkud se bude zároveň i vracet ;-).
 

Winter Run Olomouc 2020

Čtvrtek 13.2.2020
 
Zítra poprvé vyrazím se dvěma dětmi mimo domov. Už jenom to sbalení je náročné. Od doby, co používám superdrahý prďouskatý batůžek vyhraný v Klánovicích, musí se mi všechno vejít do něj. Jedno kolik nás jede ;-).
 
Sobota 15.2.2020
 
Z fazolky se vyklubala naše Liluška ❤️. Nad parkem svítí sluníčko. Je hezky :-).
 

Ve startovním koridoru vím, že po zaznění startovního výstřelu dokážu vyrazit na královskou trať. Zásek již na samotném počátku jako před týdnem v Bedřichově na běžkách zde nehrozí. Tady není potřeba výstroj, která by mě brzdila. 
 

Úvodních čtyři sta metrů před Petrou Vašinovou pro mě představuje velký zážitek :-D. Běží se mi dobře, svižně. Trošku se popotahujeme s muži. Užívám si to :-).


Po závodě pak pomalinku vyklusávám. "Běžíš s náma? Nezapomněl jsem tě někde?" táže se mne předjezdec Zdenda doprovázející posledního běžce. Pořád prostě připomínám spíš tlustou pomaloběžkyni než elitní amatérku... "Trochu pohybu ještě!" vybízí mě stařík svojí holí, abych přidala. Dědo, tys tomu teda nasadil korunu. Asi zjevně nejspíš neviděl, jak jsem tudy před chvílí letěla.


Vzpomínám, jak jsem tu před čtyřmi lety na mých prvních velkých "opravdických" stupních vítězů úplně stejně držela Augustýnka ❤️ oblečeného v zimním overalu :´).


A teď hurá na festival čokolády, ovocné koktejly, zmrzlinu, masopustní veselí i nejlepší lasagne do Caesara. Škoda pouze, že šance na vylovení zámečku lásky z řeky Moravy zůstala nevyužita. Prý je voda v ní moc studená. Aha.

pondělí 10. února 2020

Bedřichovská 30 2020

Pátek 7.2.2020

Startovné do Jizerek byl dárek k mým třicátým narozeninám. Jenže loni to na začátku těhotenství vypadalo, že budu za každým druhým stromem stavit na čůrání a po pěti kilometrech to na trati zalomím a usnu. Proto se moje účast v závodě o rok posunula.

Nedaří se mi najít stánek s vyzvedáváním startovních čísel. Všichni, kterých se ptám, si pro něj byli v Liberci. Když už jsem tady se dvěma malými dětmi, tak mi neříkejte, že to nejde na místě. Nedělejte si ze mě legraci. Jde :-).


V koridoru nabývám pocitu, že mi lyže vůbec nekloužou. Připadám si podobně jako před svým prvním maratonem. "Heya," zpívají Outcast, stejně jako při tom druhém v Mnichově. Tam se také vyráželo postupně. Deset minut po poledni se začíná dávat do pohybu i naše třetí vlna. Pole šesti stovek závodníků uzavírají čtyři paní organizátorky v oranžových vestách. Ocitám se za nimi a to jsme ještě ani neopustili areál v Bedřichově! A sakra. Lyže absolutně nejedou. Kombinace tří vosků na měkkém sněhu zjevně není ideální volba... Absolutně se na nich nedá bruslit :-(. Předvádím tedy hodně "volný" styl. Trapas. Ve stoupání se mi daří alespoň trošku vzdálit zadním pozicím.

"Zbývá vám jen sedmadvacet kilometrů," říká pán poté, co se nějakým záhadným způsobem dopajdávám na ten třetí ve velmi mylném domnění, že jich mám za sebou minimálně dvakrát tolik.

"Nevím, jestli je to horší nahoru nebo dolů." Já mám jasno: "Dolů!" Nějak jsem za těch odhadem řádově asi deset let, co jsem na nich stála naposledy, pozapomněla, že se ve sjezdu před zatáčkou docela bojím, když dopředu netuším, co po něm bude následovat. Na čtvrtém kilometru chytám prvního zajíce. Další potíž představují hůlky. Po zabodnutí do sněhu se nesmírně těžce vyndavají zpět. Podobně jako v té pohádce, kde tahali řepu.

Při pohledu na vracejícího se muže s běžkami přehozenými přes rameno zvažuji stejný nápad... V cíli mě čeká moje od zítra pětiměsíční plně kojená holčička. Chci být co nejdřív zpátky u ní. Vzdát to ovšem nemůžu! Maminka s Honzou si kvůli tomu vzali dovolenou, něco to stálo, už jsem na trase... Musím to zvládnout. 

Jestli potřebujete natočit opravdu hodně srandovní video za účelem poslání do nějaké soutěže a následně vyhrát hlavní cenu, máte jedinečnou možnost ;-). "Pojedu" ještě dlouho.

Asi jsem vynalezla nový styl. Jede se to soupaž a nohama se přitom běží lehce do véčka :-D. V táhlém kopci opět stoupám pořadím. Nemám sice techniku, fyzickou kondici však ano.

Za dvanáctým kilometrem kousek i trošku frčím. Dostávám se do klasiky. V lese je hezky. Během klesání ostatní kolem mě jen zadarmo prosviští. Pociťuji bezmoc. Asi se tu nadřu nejvíc ze všech. Budu mít pěkně namakané ruce.

Po slunečné chvilce však padá hustá mlha. Nikde nikdo. V hlavě najednou úplné prázdno. Dochází k poklesu energie. Kam jsem to zase vlezla?! Prožívám krizi. Možná bych se rozbrečela, ale nebylo by mi to k ničemu platné. Raději BOJUJI. Každým krokem jsem blíž. Už pouze sedmkrát pět koleček na dráze.

Před poslední třetinou čeká druhá občerstvovací stanice. Mám hlad. Takhle dobře mi sušená meruňka snad nikdy nechutnala.

"Aspoň ti to neklouže," říká mladík vyzouvající si lyže. "Mně to ale VŮBEC neklouže!"

Na dvacátém čtvrtém kilometru začínám věřit tomu, že to dokážu. Pády už dávno nepočítám, kolik jich mám.

Klucí, já bych tohleto snad ani nefotodokumentovala.


Stadion ozařují reflektory, když na něj jako skoro poslední přijíždím. V cílové rovince se mi poprvé konečně zadaří i to bruslení. Hurá!

Jsem v cíli. Potlučená, s bolavými zády a obrovskou skleněnou medailí na krku. S dobře namazanými, nebo nenamazanými (no prostě, aby jely) lyžemi bych si to celé dala znovu. A pak ten velký knedlík s mákem a povidly. Dneska ochutnávám tarhoňu, ať vím, co servírují Gustíkovi ve školce.


Moc děkuji celému svému servisnímu týmu! Bez nich bych to nedala. Už teď se těším na svoje padesáté narozeniny ;-). A co teprve potom ty devadesátiny... :-D