Po roční odmlce se znovu ocitám na místě, kde se sen proměnil ve skutečnost.
S nepotěšením zjišťuji, že se již od loňského druhého ročníku neprobíhá přes Bedřichovskou přehradu :-(. Nádherné scenérie z fotografií, které mě nalákaly zkusit si delší třiadvaceti kilometrovou variantu, tak dnes nepoznám.
Navzdory výletnickému tempu mi trať nějak rychle ubíhá. Ani se nenaději a zdolávám obávaný žulový lom. I ten na mě však tentokrát působí výrazně jednodušším dojmem, než poprvé. Za ním následuje další náročný krpál, abychom si ho hned vzápětí po stejně ošklivých šutrech seběhli.
Připomíná mi to tady trošku cestu z Křimova. Jen v opačném gardu :-D. Sluníčko, zeleň, dlouhé stoupání. Od pusy se s nabírající výškou line pára.
V lese úspěšně kličkuji mezi kalužemi, vyjma té poslední. Hop, hop, žbluňk. Ještěže jsem si vzala ty boty s dírama. Salmingy bych si tu zničit nechtěla.
V polovině závodu mi absolutně dochází energie. Občerstvovací stanice na obrátce u přehrady nabízí pouze vodu! Nevím, co je za problém, položit na stůl celé banány. Když si ho přece člověk sám vyloupne ze slupky, nevidím v tom z hlediska hygieny potíž. Hlavně, že jsme při prezentaci obdrželi každý pikslu práškového ionťáku... Nohy tuhé, chodidlo pobolívá, bříško pracuje. Nejde mi to :-(. Nahoru se mi běželo líp, než zpátky dolů. Krizi překonávám na šestnáctém kilometru. V poslední třetině jsem odhodlaná bojovat o udržení v top ten! Byl konečně aspoň ionťák, tak to zase rozbíhám :-). "Už jenom sedm, už jenom sedm."
Na posledním kilometru přetahovačka se Simčou Budáčovou, dobíhající krátkou trasu. Loučím se s ní slovy, že příští rok tady spolu budeme opět stát na bedně dvanáctky ;-).
