středa 19. dubna 2017

Pardubický vinařský půlmaraton 2017

Sobota 15.4.2017

Benefitem toho, že běháte svižnější časy, je mimo jiné také možnost startovat na vinařském půlmaratonu v rámci mistrovství České republiky zdarma. A tak si dělám hezký výlet do Pardubic :-).

 

Při prezentaci dostáváme krásné tričko, perník a láhev vína. Pro ty, co pijí alkohol, se asi jedná o příjemnou pozornost. Pro mě je to však akorát slušná zátěž do batohu. Jak navíc nejsem zvyklá v něm něco takového nosit, tak se pokaždé, když s ním standardně fláknu o zem, zhrozím. Ale to sklo je naštěstí celkem bytelné.
 
Před závodem si ještě vyrážím koupit letní šortky. Kmitání po obchoďáku mi částečně nahrazuje rozklusání.

 
Zpočátku se snažím se běžet s Janičkou Matějíkovou a Markétkou Procházkovou, ale nestačím jim. Vůbec mi to nejde :-(. Nechci se zase za něčím honit. Kumuluje se ve mně únava. Budu muset víc odpočívat a zpomalit. Mám takový pocit, že se z elitní amatérky opět stávám tlustou pomaloběžkyní.
 
Trasa je celkem nudná a nezáživná. Na rozdíl od mé zdejší předchozí návštěvy, kdy se běžely tři okruhy, nyní absolvujeme kola dvě. Nebe je zakaboněné, místy mezi mraky vysvitne sluníčko. Do toho docela solidně fičí vítr rychlostí dvacet jedna kilometrů v hodině. Takhle rychle kdybychom běželi.
 
Na osmém kilometru se před ním na chvilku ukrývám ve skupince. Trošku se začínám rozbíhat. Matějíková s Procházkovou už jsou daleko, zato Samlerová s Kroutilovou (ta "černá" z Pečecké desítky) přede mnou zase až takový náskok nemají. Mezičas v polovině trati navíc ukazuje, že ani útok na osobní rekord nemusí být stále úplně nereálný. Pojď si v klidu to svoje a dávej do toho to, co v sobě máš.
 
"Honem nebo si utleskám ruce" povzbuzuje nás jedna paní.
 

"Nechceš se za mnou chvíli svézt?" táže se mě milý chlapec. Přece ho nebudu brzdit. "Né, běž co to jde." "Ten vítr je pěkná sviňa. Tak hodně štěstí!" "Díky, Tobě taky!" V poslední třetině závodu nám odvane všechny šance na rychlejší časy.

Jak mě v prvním kole všichni předbíhali, teď je tomu právě naopak. A předbíhat je bezesporu vždycky lepší situace než být předbíhán. Na šestnáctém kilometru jdu před Ivušku Kroužilovou. Tak přece jen ještě není všem nadějím konec. Půlmaraton se prostě nerozhoduje na prvních třech kilometrech. Oranžové tílko přítelkyně Vítka Pavlišty se mi však vzdaluje. Nevadí, třeba jí zkusím stíhat jindy.

"Už jenom deset minut a budete tam" zase ta úžasná paní.

Když už v závěru vím, že svůj osobní rekord nyní již stejně nepřekonám a zároveň stíhám "sub 100", tak to nijak nehrotím.


1:39:39 hod. Takže i když mi to neběží, zvládám pod hodinu čtyřicet. V cíli dostáváme pěknou medaili, velkou láhev vody, noky s rajčatovou omáčkou, koláč a jablko. V Tipsport aréně si dopřávám parádní sprchu, po níž se vracím zpátky na Perštýnské náměstí, kde probíhá vyhlášení. Nakoupím si tu perníčky a můžu se pomalu vydat na vlak.


Jestli budou příští rok stejné limity jako letos, tak určitě přijedu zase. A ne sama. Pardubky jsou totiž fajn :-).

Markét závod nakonec bohužel nedokončila, zato Janička si zaběhla naprosto fantastický osobák (nadělila mi dobrých deset minut), takže velká gratulace!

Žádné komentáře:

Okomentovat