pondělí 22. června 2015

2 míle s úsměvem Self-Transcendence Race, Olomouc 7.6.2015 a Jeden běh nestačí 2015

Neděle 7.6.2015


Měsíc po porodu nastal čas vyrazit do Smetanových sadů na Lívancový běh. Běžím s Augustýnkem v kočárku. Když mám zhruba v polovině trati na dohled stupně vítězů a vidím, že momentálně třetí a čtvrtá běžkyně průběžného pořadí tuhnou, láká mě to přidat. V závěru mi však dochází síly a projevuje se tak skutečnost, že ačkoliv jsem se sice během celého těhotenství udržovala v kondici, tak naběháno nemám.


Chtěla jsem to zvládnout pod dvacet minut, nakonec to mám za sedmnáct čtyřicet dva, takže spokojenost :-). Navíc jsem předčila druhý kočárek, co tady dnes také běžel.

V cíli si beru zasloužený lívanec a přesouvám se o pár metrů dál do fronty na vyzvedávání startovních čísel k charitativnímu běhu Společnosti pro ranou péči s trefným názvem "Jeden běh nestačí". Jsem přihlášena do nejdelšího závodu na deset kilometrů, který startuje za pár hodin, takže mám čas zajít domů, kde si dám sprchu, špagety, nakojím, přebalím a předám Augustýnka tatínkovi. Desítku poběžím bez kočárku, což je vzácný okamžik.

Přicházím na čas přímo na start. Probíhá tu prezentace jednotlivých účastníků, kterých je několik desítek, proto to chvíli trvá než nás rozhodčí všechny zkontroluje až se jeden běžec ozve, že tu (v třicetistupňovém vedru) snad vychladne :-).

Po startu se ocitám na předpředposledním místě. Sice si to plánuji jen klusnout, ale být úplně poslední zase také nechci. Zkušenosti se ale s porodem nevytratily a tak se postupně dostávám před několik běžců, až se ocitám v bezpečné vzdálenosti od poslední pozice. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo.

Vzpomínám na maratony absolvované v parném počasí a také na tropickou čtyřiadvacetihodinovku na Kladně v roce 2013. Tohle je jen desítka, to dám!

Trasa pro mě byla až do poslední chvíle neznámá. Běžíme čtyři pěkné dvou a půl kilometrové okruhy. V každém kole vybíháme na lávku, až si při třetím výběhu pokládám otázku jestli ono by se to šestinedělí přece jen jako nemělo trávit jinak :-).

V pasážích vedoucích po stezce pod vonícími stromy si připadám jako v Chorvatsku u moře. Zítra nepůjdu běhat ani náhodou, dám si jen procházku a spinning na vyjetí.

Za hodinu a nějaké drobné jsem v cíli. Vypiju láhev vody a začnu se ubírat k domovu. Na vyhlášení vítězů nečekám, protože spěchám za synkem. Nepředpokládám, že bych se nějak vysoce umístila. A jestli potom následovala nějaká tombola, tak já si tu svoji už stejně vyhrála :-).


Dnešek byl pro mě moc hezkým dnem. Najednou jsem se zase ocitla mezi lidmi, kteří se na sebe usmívají a vzájemně si fandí. Co se na sebe jen podívají a ví. Jsme prostě rádi na tom světě :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat