Sobota 4.1.2020
Cíl mám pro dnešek jediný: nerozsypat se. Ono totiž není zcela žádoucí být ve všem úplně stejně jako Paula... :-(
Před závodem snědené kuskusové kuličky namísto osvědčeného sójového řezu značí skutečnost, že se poprvé od porodu neumístím na bedně. Mohly jsme tu sice s Lílou bezkonkurenčně opanovat novou netradiční kategorii kočárků, ale tohle je zimní Bezručák. Tedy tradiční novoroční setkání silné konkurence, které se nevyhýbá, nýbrž čelí ;-).
Po prvním kilometru upadá hlava i tělo. Nějak se nedokáži ztotožnit s funícím, kupředu zběsile pádícím okolím. Proč? Chvilku mě tahá Martin, Líbě oplácím Silvestrák.
Na obrátce slyším z mezičasu jenom "pět vteřin". Ale kolik minut k tomu? Nevím. Ani dolů mi to nefrčí. Přetížený pohybový aparát mi bohužel nedovoluje se naplno opřít do rychlosti.
Po zastavení následuje v cíli bolest :-(. Sundávám si z krku medaili a věsím ji na krk Michalovi Luxovi. Děkuji za záchranu tohoto letitého běhu, ale tady patří opravdu pouze vítězům ;-).
Škoda chybějící tomboly, hlavní cena v podobě hodiny hraní s Gustíkem by někoho dozajista potěšila. Snad se dám brzy do kupy. Teď si jdu hrát :-D. Akorát nevím, v jaké poloze. Au.
Úterý 31.12.2019
Při registraci dostávám stejné startovní číslo, s nímž tady před chvílí Gustík vyhrál dětský závod na šedesát metrů ("A proč jsem byl první, mami?" :-D). Líbilo by se mi ho napodobit, ale moc to nevidím :-).
Jak se mi v neděli běželo fantasticky, dnes si připadám líná jako veš. Ani mým namoženým nohám se příliš nechce, a tak si běžím svižně na pohodu. Po třech kilometrech jde přede mě Libuška Křížová. V posledním okruhu se mi ji sice docela daří stahovat, ovšem vůle rvát se mi v rozhodující závěrečné fázi schází. Prostě odmítám opustit svojí komfortní zónu. Největší odměnu pro mě představuje následný pomalý výklus s Liluškou ❤️, spokojeně spinkající v kočárku, okolo sluncem zalitého Benediktu :-).
Po tombole, skoro delší než samotný závod (zase nebudu mít to štěstí v lásce... ), se odebíráme do svého domova. Makat na letákové brigádě ;-).
Přeji nám všem v novém roce především pevné zdraví, protože je tím nejcennějším, co můžeme mít, štěstí, protože někdy je potřeba ocitnout se ve správný čas na správném místě, lásku, protože je příjemné dávat i dostávat a radost ze všeho co děláme, protože život neskutečně letí.
Neděle 29.12.2019
Zkonzumované (výborné) vánoční cukroví je třeba řádně vysportovat, a tak se mezi svátky vydáváme proběhnout do Teplic. Dilema, kterou distanci si vybrat, definitivně rozhoduji až na místě, kde si volím jedenáctikilometrový okruh.
Krátce po poledni vyrážíme na to ;-).
Vždycky se přece odbočovalo dolů po panelce, ale muži přede mnou pokračují rovně. Za ty dva roky, co jsem zde byla naposledy, se to mohlo změnit, pročež je tedy následuji. Vzápětí ovšem zjišťuji, že jsme si tímto trasu o dobrý kilometr prodloužili :-(. A zrovna takový těžký po trávě. Chlapci, já vás přetrhnu! Spoléhat se pokaždé sama na sebe. Sice o nic nejde, ale když makáte, trošku to naštve. Následně se sbíhá po schodech, ne kolem baráku. Tady si prostě každý běží jinudy :-(. Postupně dobíhám závodníky, kteří se mezitím dostali přede mě.
Pořád mi to tu něco připomíná. Už vím, koloběh z Řípu do Prahy :-).
Uprostřed pole se nachází značení jenom pro dlouhou trasu. Náš ukazatel tady chybí! Čekám proto na skupinku za mnou. Zvažuji, zda se raději vrátit zpět. Dávám však na radu holčiny v růžové bundě běžet dál. Měla pravdu. Dík! Za občerstvovací stanicí se jim vzdaluji. Třeba mě znovu doběhnou, pokud budu opět bloudit :-).
Krásná trať, super počasí, utíká se dobře :-). Poznávám pasáž známou z cesty na Milešovku ❤️.
Já jí (fáborku/šipku) zase nikde nevidím, doprkvančic :-(. Támhle je! Uf.
Jedenáct, dvanáct, třináct nebo pětadvacet kilometrů, na tom nezáleží. Hezky jsme se nakonec proběhli všichni ;-).
