VitaSport desítka na Větruši 2019

Sobota 22.6.2019

Ústecká dominanta bije pokaždé do očí. Nejvyšší čas poznat ji zblízka. Z vlakového nádraží je to vskutku kousíček. Obava, že sem netrefím, není naplněna. Na semaforu se vedle mě objevuje pán, který v ruce drží stejný papírek s vytištěnou mapkou jako já :-). Během stoupání se příjemně zahřeji. Nahoře si vyzvedávám svoje startovní číslo a mířím se kochat těmi nádhernými výhledy po okolní krajině :-).

 

Zrovna sem přijíždí svatba. Nevěsta s bříškem o trošku větším než mám já. Ať jim to vydrží! Oči mi na chvilku vlhnou. Ivi, nebreč. Pláčem stejně nic nespravíš. Buď pozitivní a to ostatní pak přijde samo ;-).

Při společném focení stojíme každý na jiné straně. Co by mě třeba jenom pozdravil, když jsme vzduch a vzduchem zůstáváme.

Verča straší, že trasa není značená. Snad na ní nikde nezabloudím :-(, až mi všichni utečou z dohledu.

Startuje se do pěkného krpálu. Po jeho zdolání trať klesá, aby nás vzápětí opět zavedla do druhého táhlého stoupání. Běžím zvolna, držím se za manžely Vyšínovými (hlavně nezabloudit). Krůček po krůčku se jim však začínám vzdalovat. Postupně se posouvám dopředu. Je tady krásně. Vypadá to tu podobně jako v Hradci Králové ❤️ :-).

Síla v kopcích nepřichází pouze po porodu, ale zjevně i před ním. Díky zatažené obloze panuje příjemné počasí.

Na občerstvovací stanici zdravím Jarmilku Sobeckou. "Ahoj, maminko!"

Posledních čtyři a půl kilometru vede terénem. Jedná se o skutečně nádherný trail :-) ❤️. Sem tam šutry nebo kláda, musím dávat velký pozor, ale moc si to užívám ❤️. Čerpám energii :-).

Poslední dobou si pokaždé říkám, že tentokrát už přece ale opravdu musím skončit poslední...

 

 

Hezkých závodů je spousta, já vím, ale tenhle opravdu stojí za to ;-).

Po něm vyrážím domů jíst meloun, třešně, jahody, nakrmit kačenky, vyspat se, … a konečně také oslavit ty moje narozeniny :-).

 

Olympijský běh Kadaň 2019

Středa 19.6.2019

Olympijskou myšlenku je třeba budovat již od prenatálního období, a tak do Kadaně vyrážíme v plném počtu ;-).

Vítá nás zde na tento závod nezvykle zatažená obloha doprovázená hřměním. Později se však skrze mraků vrací zpět hřejivé sluníčko.

Gustík běží krásně pět set metrů. Následně si se všemi ostatními zúčastněnými chlapci přebírá zasloužené ocenění :-).

Na pětikilometrové trati pak zdárně reprezentujeme my, holky skvělé bramborové :-).

Osvěžíme se na stříkající atrakci a hurá domů zpracovat ovoce ze zahrádky :-).

1/2Maraton Olomouc ❤️ 2019

Středa 12.6.2019

Předpověď počasí hlásí na sobotu horkých třicet čtyři stupňů Celsia :-(. Jsem z toho nervózní jako sáňky v létě.

Čtvrtek 13.6.2019

Místo dvou tréninků absolvuji pouze jeden. Druhou fázi obstarává spánek ;-). Jinak (nejen) samou nedočkavostí nemohu dospat.

Pátek 14.6.2019

Běží se mi dobře, a tak si přidávám navíc dva kilometry. Nevím však, zda se jedná o úplně dobrý nápad...

Lili v noci zběsile kope: "Mami, tak už se na něj konečně vykašli! Vždyť za nic nestojí!" Moje holčička ❤️ :-). Má pravdu. Ty děti jsou kolikrát mnohem dál než my všichni dospělí dohromady. Příliš toho nenaspím :-(.

Sobota 15.6.2019

Den mých narozenin. O tom, že by mi na RunCzechu někdy hráli "Happy birthday" se mi ani nesnilo :-).

Desátý ročník olomouckého půlmaratonu, na němž jsem ani jednou nechyběla. Batůžek si proto tentokrát vyzvedávám v modré barvě symbolizující věrnost. Mezi třiačtyřiceti účastníky, kteří místní nejúžasnější půlmaraton ❤️ také ani jednou nevynechali, figurují jenom dvě ženy: já a Petra Kamínková :-). Dárek v podobě krásného trička a společného předstartovního focení představují příjemné zpestření. Děkujeme :-).

V koridoru ráda potkávám Jitku Fojtkovou. Proběhala skoro celé těhotenství. Má pětiměsíční holčičku a normálního milujícího partnera. Vždycky mi byla inspirací.

Zdeněk na startu po měsíci, co nás neviděl, září jako vánoční stromeček. Po vyběhnutí mě míjí zcela bez povšimnutí. Jsem v šoku. "Výkon je pro Tebe víc než zážitek, viď?" Já to mám přesně naopak. Dlouho se dušoval, jak nás doprovodí a v cíli následně požádá o ruku... "Poběžím s Tebou." "Běž. Sám víš, co je pro Tebe v životě důležité." Ví. Zaběhnout čas deset minut za osobákem, namísto doprovodu dcerky a ženy, jenž jí nosí pod svým srdcem. V mžiku mizí v dáli...

Bolí to tak strašlivě moc :´(. Chce se mi plakat, pociťuji uvnitř sebe nepříjemné pnutí.

Každá rána nás přece v životě nějakým způsobem posiluje a posouvá dál... Mám jasno. Stojí mě to jen oceán slz a trápení. Alespoň už mě nikdo nebude neustále kritizovat a obviňovat ze všeho, včetně toho, že voda teče z kopce dolů a ne nahoru. Skončí ty nekonečné naschvály, lži a urážení.

"Katchi…" Zní v Hejčíně zase ta moje rozchodová. Olomouc  ❤️ skutečně léčí :-).

V druhé polovině trati panuje svěží večerní vzduch s vánkem. Naprosto to ze mě spadlo. Jsem najednou uvolněná (a spokojená) :-).

Zanedlouho už je to tady, probíháme Smetanovy sady :-). Jedinečný okamžik nabitý obrovskou energií, z něhož pak čerpám celý rok. Vidím zde Gustíka a maminku, která dnes i možná sleduje čelo ženského pole.

"Jste krásné a skvělé!" A i krásní a skvělí (až na jednu sebestřednou výjimku plnou zla).

Dlouho jsem neměla v oku ionťák.

 

 

"Jeď, jeď, jéééď!" Jedu ;-). Poslední kilometry představují obrovskou euforii. Emoce, které byly doposud potlačovány trápením, pracují. Letím :-). Běží se úplně samo ❤️. Neskutečná atmosféra. Fantastičtí fanoušci nás pohánějí vpřed. Radost. Euforie. Opouští mě napětí uplynulého půlroku, jestli to zvládnu.

1:50:00 hod. Můj jubilejní padesátý půlmaraton. V porovnání s Karlovými Vary mám o měsíc později jedno kilo nahoře a dvě minuty dole. Nic neočekávám, jen poslouchám své tělo a hlas srdce.

V hanácké metropoli jsem běžela s kočárkem i bez něj. V šestém měsíci těhotenství, i šest týdnů po porodu. V osobním rekordu za hodinu třicet i dvě dvanáct.

Neděle 16.6.2019

Z mostu na třídě Kosmonautů sviští do řeky Moravy poslední artefakt. "Hele Gustí, tam šplouchla asi ryba!" Asi jo ;-).

Kde budu za dalších deset let? Kolik nás tu bude na tom mostě stát? Jsem zvědavá, co prožiji a vykračuji tomu vstříc :-).

Pondělí 17.6.2019

Být sama s miminkem v bříšku je jedna z hodně bolestivých situací :´(. Nedaří se mi tohle těžké období překonat. V házení věcí za hlavu bych obsadila poslední místo :´(.

Jirkovský crossmarathon - cyklistika 2019

Sobota 8.6.2019

Cyklistika pro mě nepředstavuje úplně obvyklou disciplínu, a tak se zabývám tím, co si vzít s sebou a na sebe. Největší starost mám hlavně o to, abych nepíchla. Všechno ostatní pak bude jen bonus :-).

Málo spánku, uplakané oči, … pohyb na čerstvém vzduchu vždycky svědčí. Zatažená oblaka nad hlavou, vítr ve vlasech. Krušné hory dají krušné noci zapomenout.

V polovině cesty do Jirkova mi padá řetěz. A už je to tady! Dobrý, s tímhle si umím poradit ;-).

Po startu se na chvilku vykrystalizuje skupinka. Tvořím peloton společně s pánem na retro kole se zpětným zrcátkem, menší paní, koloběžkářem a holkou na treku, které do kopce sice ujíždím, vzápětí se však při sjezdu dostává zpátky přede mě, dokud nepřijde další stoupání. Klasika. Jenže ona neveze v bříšku poklad ❤️ :-).

V sedle bicykelu vnímám terén snad daleko víc než při běhu.

Pokud vám někdo nevěří, pořád závidí, že se věnujete tomu, co vás baví, kritizuje veškerou vaší činnost a posílá pouze trápení, je třeba se od něj úplně distancovat. A můžete s ním čekat třeba deset dětí.

Bolí mě zadek a nohy. Mám to mezi nimi docela zmasakrované, takže si v sedle neustále hledám novou pozici. Jak jsou nahoře ty dolní končetiny ze zátěže celé jalové, nějak se jim nedaří se pořádně rozjet :-(.

V poslední čtvrtině vylézá sluníčko. Frčím po silnici dolů a užívám si to. Bez sedmnáctikilové zátěže v podobě Gustíka na sedačce, s nímž jsem drandila loňské léto, to sviští opravdu pěkně :-).

Zvládla jsem celou trasu bez jediného zastavení. Ustála smyk na písku i vjezd do vysoké trávy.

Může přijít v šestém měsíci těhotenství i druhá bedna z jiného sportovního odvětví? Může ;-).

Domů vyšlapávám ještě jeden kopeček. Je mi fajn :-). Následuje sprcha, míchaná vajíčka, jahody s jogurtem, noviny, v televizi tenis, … takhle to mám ráda :-).

Milada Run 2019

Sobota 1.6.2019

Jak vypadá Milada v zimě už vím. Nyní nadešel čas poznat ji v období propukajícího léta.

Při pohledu na Denisu Rosolovou s miminkem v náručí se zase o něco víc nemohu dočkat toho, až budou letos padat kaštany :-) ❤️.

Ze vzdáleností si vybírám tu prostřední - desetikilometrovou distanci.

 

Šutry, jimiž je povrch v drtivé většině posetý, příliš nemusím. Nevadila by mi menší členitost. Nemusím říkat dvakrát ;-). Na občerstvovací stanici nevědomky sahám pom prázdném kelímku :-(. Nic no, vracet se nebudu.

Výborná bubenická show mladé chlapecké formace mi vlévá do žil novou krev. Lehké nohy, krátký krok, … je v nich síla :-D. Škoda jen, že přede mnou běžící Martinu Ďáskovou, jejíž náskok delší dobu stahuji, již nepředstihnu. V samotném závěru už toho mám také celkem dost.

Že budu v šestém měsíci běhat by mě napadlo, ovšem že v něm budu předbíhat chlapy a umístím se na pódiu už opravdu ne. Při pohledu na výsledkovou listinu mi zády projíždí mráz, oči sklovatí. Ano, jsem nejlepší. Ne pro něj, nýbrž pro sebe ;-).

Pořadatelé připravili závod v hezkém prostředí s krásnými medailemi pro všechny jeho úspěšné absolventy, nicméně některé oblasti zaostávaly: chybějící značení pro odlišné tratě před cílem, vleklé dvouhodinové vyhlášení, k pití pouze voda (v horkém počasí si tělo žádá i ionty). Milada není špatná, avšak příště znovu opět rozhodně jedině na #ČBhalf ❤️. Hodně mě mrzí, že v kouzelné metropoli jihu Čech dnes nejsem. Ale asi to tak všechno mělo/má být :-).