Rozhodnutí, zda jet, nechávám po tom, co se mi večer bolestivě blokují záda, že nemůžu skoro ani chodit, až na ráno.
Sobota 23.3.2019
Ne že by se to přes noc jako zázrakem zlepšilo, natož úplně pominulo, ale venku svítí sluníčko... a je chuť vyrazit směr Žatec :-).
Tři stránky propozic zabírají traťové rekordy a seznam vítězů posledních ročníků, mimochodem s chybně uvedeným jménem zdejší několikanásobné šampionky, ale že by v nich třeba uvedli alespoň adresu, kde se závod koná, to ne. Musím si tedy vystačit pouze se strohou informací "park pod kostelem". Snad to najdeme... Nacházíme ;-).
Oba dva s Gustíkem obsazujeme shodně zadní pozice.
Kašel ani záda mě při běhu nelimitují, to přichází až v cíli bezprostředně poté :-(, nicméně většině startovního pole nestačím. Potvrzuje se mi tušení, že se v Ústí jednalo o můj na nějakou chvíli poslední výkonnostně orientovaný závod. Není to sice pro mojí psychiku úplně snadné, přece jen jsem v posledních letech zažívala něco mnohdy až neskutečně výjimečného ❤️, avšak hlavní je ten pocit, který mám: krásná trať a radost z pohybu. Byť se za mnou nepohybuje moc holek, běží se mi DOBŘE :-).
Vzala bych si sem i krosové boty, kdybych dopředu věděla, že trasa povede terénem. Znejistil mě ale obrázek s asfaltem v propozicích...
Škoda, že trasa neměří víc. Trochu závidím mužům vytrvalcům. A co takhle ženy vytrvalkyně? Takhle krátká, bezmála pouze tříkilometrová distance, mě vážně neuspokojuje. Leda maximálně po půlmaratonu. Obvykle mívám z takového dne dojem, že jsem vůbec nebyla běhat.
Po doběhu opět pociťuji ukrutnou bolest, jako kdybych měla v zádech zabodnutou dýku. Snad brzy poleví.
Bylo to fajn, v parku jsme dokonce viděli i dva zajíce, takže nemusíme zítra do Kynšperka, i když bych tam za účelem proběhnutí zavítala ráda... Jindy ;-).
