Rodinný běh tentokrát sice v plánu nebyl, ale poté, co postupně odpadli všichni ti, které jsem obdarovala startovným a co ho měli běžet, jsem se rozhodla, že to přece nenechám propadnout.
Prolétnout si s kočárkem tři kilometry za necelou čtvrt hoďku by mi šlo :-).
Bylo to super! Gusty má svojí první medaili.
Odstříkám mléko, nakojím, přebalím a jdu na půlmaraton.
První kilometry je to velmi příjemná klusačka, ale jen do okamžiku, než spatřím bílé praporky. Přilepím se na ně očima a nohy najednou nelze ovládat. Na desítku pod padesát bych se asi ještě možná kousla, ale na půlmaraton teď ne. To budu mít brzy zpátky i s úrokama.
A taky že jo! Už chemičkou probíhám ztěžka. Na třináctém kilometru váží každá moje noha snad dvě stě kilo. Mám hlad a nejraději bych si šla zdřímnout. Vzpomínám na maminčino předstartovní přání ať si to pořádně užiji. Užívám si to :-D. A taky na tu "pani s kočárkem" z olomouckého půlmaratonu, před níž momentálně smekám.
Závod pak dokončuji mezi těmi, kteří se v cílovém prostoru společně s moderátory snaží najít odpověď na otázku, proč to dneska nešlo. Nešlo no. Někdy to prostě nejde :-).
Člověk ale nikdy nesmí přestat věřit.
