Maraton okolo Boleváku 2014

Neděle 16.3.2014

Po dvou svižnějších desítkách byl na programu jeden delší volnější běh. Letošní první maraton jsem se vydala zaběhnout tam, kde jsem vloni absolvovala ten poslední, tedy opět do Plzně. Tentokrát se běželo třináct více než tříkilometrových okruhů kolem Velkého Boleveckého rybníku. Pořád jsem přemýšlela jak to uchopit, aby mi to dobře utíkalo, a tak jsem si nakonec běh rozdělila na tři části: 5 okruhů - 3 okruhy - 5 okruhů. Běžela jsem bez hodinek, se sluchátky, jen na pohodový pocit a v uvolněném tempu.

 

Panovalo chladné počasí se zataženým nebem a poměrně silným větrem, který vířil hladinu rybníku a vytvářel tak úchvatné scenérie :-). V jednom směru sice foukal silně proti a člověka vždy téměř zastavil. Na druhou stranu, ale zase v opačném směru fouknutím do zad hezky popostrčil. Jsem ráda za tohle počasí, protože kdyby bylo vedro potulovali by se tu spousty lidí, z čehož bych radost opravdu neměla.

Atmosféra byla mnohem příjemnější než na podzim ve Skvrňanech. Jsem ráda, že jsem mohla poznat další pěkné místo a dobře si potrénovat. Akce se mi líbila, jen škoda rudých okvětních lístků, které v závěru dne ve víru vášně zaplavily sady Pětatřicátníků.

Pečecká desítka 2014

Sobota 8.3.2014

Po zimě, která letos vlastně ani vůbec nebyla, zase svítí odporné slunce :-(. Nemám náladu ani chuť běžet. Při rovinkách se znovu ozve levé lýtko. No nic, tak nebudu rovinkovat a zbývající chvilku do startu jen pobíhám po okolí. Za čas začínající číslem čtyřicet devět je slíbená odměna v podobě sušenek (ty malinové nic moc, ale čokoládové jsou exkluzivní).

První kilometr mám přesně za pět minut. Takhle by to tedy chtělo udržet. Druhý však dávám už za čtyři čtyřicet a přeci jen bych neměla ze začátku tak bláznit. Ostatní většinou dost funí, já jsem v pohodě. Celkem dost lidí předbíhám až se mi podaří spatřit vodičku Jarku na padesát  minut. Bohužel vím, že neběhá úplně konstantně a také to většinou žene o něco rychleji než velí předepsané tempo. Když má člověk formu tak to moc nevadí, ale jinak... uvidíme no :-). Připojuji se k ní a běžíme společně. Někde kolem sedmého kilometru mi však poodskočí a já najednou ztrácím jeden krok, dva kroky, tři... Rychle si však uvědomím, že tohle je jenom krize, tedy běžná součást závodu, takže ji překonám a Jarku docvaknu. Na posledních dvou kilometrech jí pak maličko pouteču.

No a je to. Po šesti letech jsem opět dala desítku pod padesát. To to trvalo, přitom na tom nebylo nic složitého. Tak můžu zase začít stahovat ke čtyřiceti :-). 

V cíli si vezmu vodu, vyklušu a uvědomím si, že mě lýtko při závodě vlastně vůbec netrápilo, takže při určitých tempech asi nebolí. Zato mě trochu tahala zadní strana stehna. To bych mohla vyzkoušet kineziotejpy. Jestli mají kromě té estetické také nějakou jinou funkci. Vezmu si ještě čaj a ochutnala bych i domácí perník, který se v cíli tradičně podává, ale bohužel už není. Tedy je a je ho i celkem dost, akorát v pořadatelském zákulisí :-). Po sprše si tak alespoň počkám na masáž a poté pomalu vyrazím domů, kde zjišťuji, že ze sušenek asi nic nebude, protože čas nezačíná čtyřicet devítkou, ale čtyřicet osmičkou :-).

Kbelská desítka 2014

Pondělí 24.2.2014

Ve snaze stihnout asi tak dvou sekundovou zelenou na semaforech jsem se prudce rozběhla a něco mi škublo v levém lýtku.

Středa 26.2.2014

Hrozně moc se mi chtělo běžet a tak jsem ráno vyrazila do práce poklusem :-). Sedm kilometrů dobrý, poslední pětistovku však lýtko začalo silně bolet. Kulhám a mám po běhání :-(.

Pátek 28.2.2014

Hrozně moc se těším na zítřek do Kbel :-).

Sobota 1.3.2014

Vyzvednu si startovní tašku, jejíž obsah hodnotím pozitivně :-). Tričko "esko" je sice zase o něco větší než by mělo být, ale ne o tolik jako loni. V klidu se nasnídám, projdu se po okolí. Je zima, nebe pod mrakem. Ideální běžecké počasí :-). Hodinu a čtvrt před startem sním ještě jeden banán. Většinou mívám při závodě velký hlad, dneska chci mít energii ;-). Rozklušu se na fotbalovém hřišti s umělým trávníkem, po kterém se strašně příjemně běhá, rozcvičím se, odevzdám tašku do úschovny. Hrozně se mi líbí jak chodí společně ženský i chlapy vykonávat potřebu ven. Je přece nesmysl čekat půl hodiny na jeden špinavý záchod, když příroda je lepší :-). Dám si ještě několik rovinek a je to tady. Lýtko se ozvalo :-(. No co, když mě při závodě rozbolí, tak na to nebudu myslet. Poběžím s vodičem na  padesát pět minut a v závěru mu uteču. Kdybych to náhodou stihla v čase začínajícím číslem padesát, tak si za odměnu koupím tričko. Akorát mi to přijde takové ne úplně moc motivující, protože dobře vím, že tohle dnes reálně stejně nedám.

Startovní výstřel neslyším, dav se však dává do pohybu, takže vyrážíme. Brzy před sebou spatřím vodiče. Sakryš, to je ale jiný vodič. A to jsem startovala dost zezadu. No nic, ptám se sama sebe jestli do toho chci jít, teď ještě můžu zavčas zpomalit. Chci :-). Dřív pro mě tohle bylo výklusové tempo. Po čtyřech kilometrech vodiče pouštím, nebude to pod padesát, ale aspoň na dálku porazím Míšin letošní Bezručák. Na sedmém kilometru začíná bolet lýtko. Někdy prostě jenom naivně věříme něčemu co si moc přejeme. V jednu chvíli jsem zralá na to zastavit jak to bolí, ale co jsem si říkala - nesoustředit se na to. A taky že jo, jedu dál.

Mám sílu a chuť, běží se mi super, nebýt zranění byla bych rychlejší. Závěrečný úsek závodu je lidově řečeno hnusný. Nekonečně dlouhá silnice, příprava na finiš, každý toho má dost. Seběhneme krátký kopeček, prolítneme tunelem a jsme v cíli.

Zas trošku pajdám, ale mám radost, jsem nadšená (a o pět a půl minuty rychlejší než loni). Tohle miluji. Je to životní styl a je to krásné :-). Těšila jsem se na skvělé těstoviny, co byly minulý rok, ale dnes to pořadatel ošulil a dává hodně nekvalitní bagety. Nevadí, mám svojí špaldovou. Letos se mi ty Kbely líbili nějak víc než loni.

Pokusím se o lehký výklus, protáhnu se, dám si sprchu, která je studená a ani moc neteče. Mě to nevadí, ale chudáci ti čutálisti, co tu mají zázemí. Kouknu se ještě na vyhlášení, opravdu komickou tombolu, kdy se počítá +- padesát čísel od toho vylosovaného než se moderátoři konečně trefí a jedu zpátky domů. Bylo to moc pěkné. Večer pak koukám na výsledky a ten čas opravdu začíná padesátkou. Stihla jsem to o vteřinu. Bohužel v poslední minutě před příhozem v aukci o tričko se mi zasekne celý počítač. Tomu říkám osud :-). Odměnila jsem se tak alespoň vanilkovou Matyldou.

Pohled do minulosti: Vienna City Marathon 2009

Sobota 18.4.2009

    Poprvé jsem zvolila cenově výhodnější akci firmy Eurolines před mým oblíbencem Student Agency, a výhodná  cena je znát: v autobuse žádné kapučíno, čaj, film ani noviny, jen roztomile malinké lahvičky Dobré Vody (0,25l), kouzelné. :-) Nestěžuji si, servis za jízdy vážně nepotřebuji, jen mne dosti znepokojují problémy s brzdami, kvůli kterým zvažuje řidič po hodině cesty výměnu autobusu. Abychom tam také dojeli ještě dnes, musím přece pro číslo :-(. Nakonec se žádná výměna nekonala, dojeli jsme v pořádku a tak nám nic nebránilo v tom jít se ubytovat do našeho nezrale zeleného Vienna City Hostelu. Recepční po nás nechce žádný doklad, což je vcelku dosti zarážející. Hostel hned působí nedůvěřivěji, o to víc, když si zavazadlo odkládáme do společné místnosti. Ale běžci jsou přece poctivci největší, tady se nemůže nic ztratit :-).

    Ihned vyrážíme do maratonského Expa. Předem jsem si nastudovala mapku rakouských "Uček" , takže pokaždé přesně vím kam jet, a kdyby náhodou ne, běžci jsou všude, stačí se je jen následovat :-).

 

    Nejprve si vyzvedávám startovní číslo (rakušané zjevně neznají něco jako kroužek nad u, a tak jsem pro ně prostě jen nějaká Vávru :-( no), poté i čip (prvně se setkávám s výběrem poplatku za vypůjčení čipu. Berou si od závodníků celkem 10 euro, ale vrací jenom 7 :-(. Dále zjišťuji, že za tričko chtějí dalších necelých 30 euro, tak to fakt ne chlapci. Škoda. V Mnichově to s tričky bylo obdobné, avšak tam se aspoň dalo koupit loňské za 3 eura. Také dostávám startovní tašku plnou spousty dárků od partnerů, z tohohle mám vždycky největší radost. A ještě větší ji mám v okamžiku, kdy objevuji akční nabídku patnácti skvělých energetických tyčinek za výhodnou cenu 15 euro. Setkala jsem se s nimi již při podzimním maratonu v Mnichově, kde je dokonce měli v druhé půli závodu i na občerstvovacích stanicích, uvažovala jsem i, že si je objednám přes internet, ale když je tu spatřím, hned jich beru celou krabici. Přidávám ještě zajímavě vypadající energetické gumové medvídky, jsem na ně zvědavá. Rozhlížím se po Expu zda nenajdu i stánek s českými zástupci propagujícími náš PIM a nevidím je, ale určitě tu někde byli. Pasta party žádná, tak si beru výborné ovocné musli s mlékem, které tu nabízejí zdarma. Nějaká International Friendship Party by měla být v jiné části Vídně, tam už ale nejedem. Vracíme se do hostelu, cestou ještě nakoupíme něco k jídlu v místním Intersparu.

    Zavazadlo je v pořádku, ubytováváme se na pokoji. Nadšeně zkoumám dárky od partnerů ze startovní tašky, dávám si rakouské suchary, zjišťuji, že vody, co jsme koupili v Intersparu jsou perlivé a ne neperlivé, jak jsme se mylně domnívali :-(. No nic bude je muset vypít Radim sám a já si složitě z malého kohoutku v hostelu natáčet tu obyčejnou. Ležím, odpočívám, studuji zítřejší trať, dávám si sprchu a v Radimově objetí usínám. Jo, jsem nervózní, ale zároveň se těším. Moc.

Neděle 19.4.2009 
  

    Vstávám v 5:50, snídám svou klasiku, tedy ovesné vločky s rozinkami a bílým nízkotučným jogurtem a jablko, zároveň se při tom oblékám do závodního. Zjišťuji, že nemám svou pastu (část lidí si čistí zuby před jídlem, což nechápu; část po jídle, což už celkem chápu; a já si je čistím pokaždé před tím než jdu běhat), tudíž začínám být trošku nepříjemná.

    Moje ne úplně ideální nálada přepadne i přítele, je nepříjemný, já mám slzy na krajíčku, co nejrychleji opouštíme hostel a jedeme na start. Proč to jenom s ním musí být tak těžké? :-(

    Start není možné nenajít, maratonců jsou všude kolem nás obrovské davy. Máme velkou těžkou tašku, které se potřebuji po dobu závodu nějak zbavit, přítel bude mít akorát batoh, tahat se s tímto by pro něj bylo fakt jenom za trest. Při pohledu na ostatní maratonce, kteří k autům, co nám odvezou věci do cíle, nosí jen své svršky jen ve speciální tašce s číslem závodníka, mám obavy aby mi tu mojí přetěžkou vůbec vzali, ale jak se vzápětí ukáže, vše je naprosto bez problémů. K mojí velké tašce přivážu tu malou s číslem, na obsluhu v autě se pěkně usměji a je to. Jsem já to ale holka šikovná. :-)

    Zbývá hodina do startu, dávám si ještě nějaké rozinky (nač ty spousty různých gelů,tablet  a energetických tyčinek, když máme vše potřebné v běžné stravě?), přítel mi masíruje nohy hřejivkou, naposledy si jdu na záchod (jsou tu samozřejmě velké fronty, ale mi vše zavčas odhadli a stihly.. to už jsou ty zkušenosti :-)), nasazuji si kšiltovku, svlékám mikinu, do ruky si  ještě beru  malou lahvičku (tu po startu zahodím). Zbývá to nejdůležitější, domluvit se s přítelem, kde se po závodě sejdeme, takže: počkám u auta, kde si vyzvednu svoji tašku. Poslední pusa a už jen v davu čekám na start.

    Současně s námi maratonci běží i půlmaratonci a štafeťáci, je to tedy nádherná masa lidí, která se pomalu začíná valit Vídní. Jestli byl už tohle start nebo ještě ne, těžko říct, vzadu není nic moc dobře slyšet, a tak startovní čáru protínám až zhruba deset minut po startu. 

    Vůbec se mi nějak nechce běžet L, rozbíhám se v klidu, je slunečné jarní počasí, vypadá to tedy dnes na vcelku teplý jarní den. Někde po druhém kilometru se silnice, po které zrovna běžíme, rozděluje, jsem z toho trochu nervozní, abych neběžela nějak špatně, kontroluji čísla běžců kolem sebe, jo jsme všichni maratonci i půlmaratonci, po pár set metrech se silnice opět spojuje a já se uklidňuji, jedno je jisté, ve Vídni  nezabloudím . :-) Záhy zjišťuji, že začínám potřebovat na záchod, zvažuji zda si teď někam odskočit, ale ne, nechám to na později, teď by to jen neblaze zapůsobilo na moji psychiku. Míjíme slavný Prátr a probíháme krásným vídeňským parkem, voní to tu. :-) Hledám si nějakého parťáka, s kým by se dneska dalo běžet, ale vidím to bledě, budu bojovat sama. V duchu si také dávám cíl pro dnešní závod, první desítku běžet co nejpomaleji, každou další pak o něco zrychlit, a také si říkám jak se tomuhle naivnímu rozvržení sil budu někde na třicátém kilometru pěkně smát (ale světe div se, já to dneska fakt skoro dám :-)). Věřím si a cítím se zatím ještě dobře. Když mám pocit, že běžím rychle, okamžitě zpomaluji, síly ještě budou potřeba.
 

     
    Každou občerstvovačku si beru vodu a ionťák (když je), přejdu na pár kroků do chůze, napiji se a jedu dál. Tohle není žádná ztráta, ale velký  zisk! :-)

    Mám také hrudní pás a tepovku, zaplé stopky, nic z toho ale zbytečně neřeším, ničím se nezabývám, jen by mě to stresovalo.

    Po šestém kilometru vidím na druhé straně silnice ceduli 29, později 28, 39,.. to nemá cenu řešit, musí se to brát v klidu a s nadhledem. Probíháme jedenáctým kilometrem (a zároveň čtyřicátým prvním), tudy povede náš poslední maratonský kilometr, kolem trati stojí spousty lidí a hlasitě nás povzbuzují. Na velkoplošné obrazovce po pravé straně vidím slušně si to dávající pozdější vítězku Andreu Mayr obklopenou muži (hmm tak ta už má za sebou podstatně větší část závodu než já). Hraje hudba, strašně se těším až tu poběžím své poslední dnešní kilometry, ale ještě mě do té doby čeká velká spousta práce. Tento úsek mě však hodně nabil.

    Zatáčím doleva, kde mne mne čeká patnáct kilometrů podél pobřeží, poté obrátka doprava a dalších pět zpět. Pro maratonce to bude teprve polovina závodu, půlkaři zde skončí.

    Na nábřeží je horko, slunce hřeje o sto šest, začínám cítit hřejivku. Je to celkem nepříjemná pasáž, před Vámi jen horká rozpálená silnice, nejste ještě ani za polovinou závodu, nic moc. Zhruba nějaký šestnáctý kilometr, že bych si došla na ten záchod konečně?  Na dvacátém sedmém, slibuji! Tam to zas bude v parčíku.

    Devatenáctý kilometr, míjím staršího pána o berlích, (jak ten se až sem dostal?), obdivně mu tleskám. Začíná se mi běžet nějak podezřele dobře, lehce to pouštím.

    Na půlmaratonu končí velká část závodníků, pěkně naše maratonské pole prořídlo. Po očku sleduji mezičas, stejně mi nic neříká, v tuto chvíli ještě nevím jak dlouho mi trvalo než jsem proběhla startovní čárou. Navíc mi na chvíli vypadává signál na sporttestru, tudíž i čas se zastavuje, nevím na jak dlouho, takže ani v cíli nebudu znát svůj reálný čas.

    Opět to točíme podél pobřeží směrem k parku. Vyhlížím krizi a konec sil (obvykle přichází kolem dvacátého pátého kilometru a pak už se jen nekonečně dlouho plazím do cíle), ale zatím kde nic tu nic, jen můj drahý na dvacátém osmém :-), kousek popoběhne se mnou, říkám, že to mám dobře rozběhlé a vzápětí to zaťukávám o své zuby, teď jen vydržet a nepustit to.

     
    Na to abyste poznali, že běžíte dobře, nepotřebujete znát žádné mezičasy ani stopky, to prostě cítíte. :-)

    Předbíhám celkem dost závodníků, to pro mě v této části závodu vůbec není obvyklé. Třicátý první kilometr se mi vůbec nelíbí, už jenom poslední jedenáctka, zatínám pěsti, kolem trati v parku fandí spousta lidí. Jsou skvělí. Děkuji!

    Všude kolem jsou záchody, měla bych si odskočit. Teď už vážně. Zase to odkládám. V parku začínám slyšet hudbu linoucí se z reproduktorů umístěných na jednotlivých stromech. To nejlepší, co mohli pořadatelé udělat: v pasáži, kdy to nejvíce potřebujete, vás nakopnou hudbou. Naprosto perfektní! Chválím!

    Nabudí mě to a já si plánuji jak si na pětatřicátém dám kousek banánu. Krize zažehnána.

    Spinning jezdím podle hudby, běhám s mp3kou také podle hudby, moje tělo na ni automaticky reaguje. Je už tak naučené. Jakmile ji uslyší, běží do rytmu. :-)

    Tak banán jsem nějak přeběhla (spontánně a úmyslně), prostě nebyl no. Běžím vstříc cíli, čeká mě posledních šest kilometrů závodu. Těch nejtěžších.

    Nohy začínají tuhnout, tělo bolí, ať už jsem tam. Nevím jak to zvládnu, když v tom se vedle mne objevuje balonek na 4:30. Že bych byla vážně tak rychlá? Že by stačil spinning, superkompenzačka a pár shozených kil? To nepustím! Ani omylem! Opět se dostávám do tempa, ze kterého jsem na malou chvilku vypadla.

    Není to zas až tak rychlé, na čtyřicátém utíkám i balonku. Chci být v cíli. U své lásky!

    41. – vidím před sebou na ulici hodiny. Bude to hodně slušný osobák!

    V dálce 42. kilometr, neuvěřitelné, dávám do toho všechno, směji se, zažívám neskutečnou euforii, finišuji a nikdo mi nestačí, zdravím tribunu s fanoušky, ruce nad hlavou, cííííííííííííl! 

    
    Tohle se nedá popsat, musí se to zažít. Mám slzy v očích, husí kůži, podávám si ruku se soupeři, fotím se, dostávám naprosto zaslouženou medaili (krásnou zelenou s kamínky), tu dneska nesundám!

Čas oficiální asi 4:38, to by mohlo být po třicet ne? Já se poprvé neplazila, ale běžela! Opravdu běžela. :-) Jsem z toho nadšená a mám nesmírnou radost. :-)

    Procházím branou do areálu, kde jsou po stolech rozmístěné spousty otevřených vod v půllitrových pet lahvích. Jednu hned vypiji, dalším dvěma seberu víčko pod stolem a beru si je s sebou. Že by nebyl dneska žádný nákup? Má oblíbená část po závodě? :-)

    Už to vidím! Řada běžců dostává vše (ovoce, pití, sušenky, samoopalovací mléko, minipastu atd.) v taškách rakouské obdoby našeho Plusu. Mám radost!!

Ne však na dlouho, zase na chvilku nějaké organizační starosti: 1. Najít auto s taškou. 2. Najít mého drahého. Strašně moc si chci sednout!

    Na tašky se musím cestou dvakrát ptát, ale nakonec je úspěšně nacházím, ne tak mého drahého.

Beru megatěžkou tašku, sedám si na trávník, zouvám si boty (konečně :-)); jeden puchýřek je), piji vodu, lehce se protahuji, vše krásně bolí, dávám si banán, odpočívám.

    Radimek pořád nikde, a tak se alespoň trochu oblékám, ať neprochladnu a vydávám se ho hledat. Stěží ujdu pár metrů, taška přehozená přes rameno se mnou klimbá ze strany na stranu, au au, radši se vracím k autu, tady se máme sejít, když se budeme hledat vzájemně, nikdy se nenajdem, navíc já nemám sílu. Cítím zoufalství. :-( Kde je? :-(

    Skoro po hodině, co tu jsem, se zjevuje. Huráááá!

    Jdu si dát vojenskou sprchu (chválím organizátory, všude není možnost osprchovat se po závodě). Smývám ze sebe snad tunu soli, oblékám se do suchého, dávám si ovocnou tyčinku. Radim mi zatím vrátil čip. Kupujeme superdrahé perníkové srdce s nápisem: Vienna City Marathon (když nemám to tričko, tak aspoň tohle na památku). A teď honem rychle na autobus a zpátky domů.