středa 13. června 2018

Jirkovský crossmarathon 2018

Sobota 9.6.2018


Díky velmi včasné registraci si na tílko připínám jedničku. Čím nižší startovní číslo, tím větší favorit ;-).


Letos poprvé se koná i půlmaraton, jehož účastníci se na svůj okruh vydávají pár minut před námi.

"Pořád někoho dobíháš. Zatím je to dobrý," říká mi v úvodní zahřívací pasáži vedoucí podél přivaděče Zdeněk, který mě doprovází na kole.


Sluníčko, jasná obloha a z ní se linoucí zvuk vrtulí. Připadám si tu dnes skoro jako na Pražském mezinárodním maratonu :-). Neběží se mi úplně nejlépe. Tuhé nohy zvedám stěží. Jako kdyby byly přilepené k rozteklému asfaltu.

Největší stoupání na Lesnou však zvládám docela dobře. Cítím v nohách sílu. Tady by se určitě líbilo i Ondrovi Fejfarovi. Budu ho sem muset pozvat na některý z dalších ročníků ;-). Předbíhání cyklistů v kopci potěší. "Po svých to jde líp." Teď ano, ale pak se to obrátí...


Jakmile se trasa překlopí dolů, začínají mi nepříjemně padat propocené volnější kraťasy :-(. (Už přes dva roky marně čekám na to až budou mít v Lidlu krátké, zatímco oni pořád dokola nabízejí samé tříčtvrťáky...) No nic, dlouho neváhám a sundávám si je.

Při pohledu na traktor a igelitem přikryté balíky sena na polích myslím na Gustíka :-).

Ve Svahové se mi vybavuje ten vtip/situace ze života, kdy chlapec doveze v noci dívku z večírku, která bydlí právě zde, mylně na Svahovou ulici v Chomutově. Načež se celá rozespalá zdráhá vystoupit, protože okolí vůbec nepoznává :-D To až budu jednou třeba chtít na Loučnou, abych neskončila pod Klínovcem...

Po výběhu z lesní terénní pasáže zpět na silnici mi najednou stávkují nohy. Cesta stoupá. Je vedro. Mám obrovskou žízeň. Osmnáct kilometrů před cílem přecházím do chůze. Již absolutně nemůžu! Je pro mě naprosto nepředstavitelné, že bych se mohla ještě dokázat rozeběhnout :-(. Naskakují mi myšlenky na ročník 2014, při němž jsem na trati strávila bezmála šest a půl hodiny. Prožívám totální krizi.

Tak už to jenom dojdu. Vstupenky na Noc v muzeu v rámci Rodinného zápolení s kozou Rózou máme na sedmou hodinu, to bych měla stihnout.

Jdu. Jsem nyní hodně napitá, přesto žízeň nepolevuje. Vzpomínám si na náš včerejší večerní extrémní pomaloklus. O ten bych se mohla pokusit... Je to boj!

Přibíhám na občerstvovací stanici v Zákoutí, kde mě za účelem osvěžení zlijí natolik, až mi tím nasáknou boty, čímž ztěžknou a k tomu čvachtají :-(.

O chvilku později musím znovu přejít do chůze. Hodně mě totiž píchá v břiše :-(. Snažím se to pořádně rozdýchat. Bolest polevuje.

Na Mezihoří hlasitě povzbuzuje Jirka Holeček. Pohání mě též vidina třešňového koláče. Jo, když se jedná o jídlo... :-D

Zbývají pouze Radenov, Blatno, Šerchov a Březenec. Opět letím ;-). Nevím, jak se mi to podařilo... Upaluji co nejrychleji do cíle, abych uhájila prvenství mezi ženami.

Můj 40. maraton :-) (k 30. narozeninám). Jsem zcela vyřízená. Sedím, klečím, piju.


Děkuji celému pořadatelskému týmu za bezvadnou organizaci tohohle parádního, místy krušného ;-), závodu.
Zase za rok ;-).

Žádné komentáře:

Okomentovat