pondělí 10. února 2020

Bedřichovská 30 2020

Pátek 7.2.2020

Startovné do Jizerek byl dárek k mým třicátým narozeninám. Jenže loni to na začátku těhotenství vypadalo, že budu za každým druhým stromem stavit na čůrání a po pěti kilometrech to na trati zalomím a usnu. Proto se moje účast v závodě o rok posunula.

Nedaří se mi najít stánek s vyzvedáváním startovních čísel. Všichni, kterých se ptám, si pro něj byli v Liberci. Když už jsem tady se dvěma malými dětmi, tak mi neříkejte, že to nejde na místě. Nedělejte si ze mě legraci. Jde :-).


V koridoru nabývám pocitu, že mi lyže vůbec nekloužou. Připadám si podobně jako před svým prvním maratonem. "Heya," zpívají Outcast, stejně jako při tom druhém v Mnichově. Tam se také vyráželo postupně. Deset minut po poledni se začíná dávat do pohybu i naše třetí vlna. Pole šesti stovek závodníků uzavírají čtyři paní organizátorky v oranžových vestách. Ocitám se za nimi a to jsme ještě ani neopustili areál v Bedřichově! A sakra. Lyže absolutně nejedou. Kombinace tří vosků na měkkém sněhu zjevně není ideální volba... Absolutně se na nich nedá bruslit :-(. Předvádím tedy hodně "volný" styl. Trapas. Ve stoupání se mi daří alespoň trošku vzdálit zadním pozicím.

"Zbývá vám jen sedmadvacet kilometrů," říká pán poté, co se nějakým záhadným způsobem dopajdávám na ten třetí ve velmi mylném domnění, že jich mám za sebou minimálně dvakrát tolik.

"Nevím, jestli je to horší nahoru nebo dolů." Já mám jasno: "Dolů!" Nějak jsem za těch odhadem řádově asi deset let, co jsem na nich stála naposledy, pozapomněla, že se ve sjezdu před zatáčkou docela bojím, když dopředu netuším, co po něm bude následovat. Na čtvrtém kilometru chytám prvního zajíce. Další potíž představují hůlky. Po zabodnutí do sněhu se nesmírně těžce vyndavají zpět. Podobně jako v té pohádce, kde tahali řepu.

Při pohledu na vracejícího se muže s běžkami přehozenými přes rameno zvažuji stejný nápad... V cíli mě čeká moje od zítra pětiměsíční plně kojená holčička. Chci být co nejdřív zpátky u ní. Vzdát to ovšem nemůžu! Maminka s Honzou si kvůli tomu vzali dovolenou, něco to stálo, už jsem na trase... Musím to zvládnout. 

Jestli potřebujete natočit opravdu hodně srandovní video za účelem poslání do nějaké soutěže a následně vyhrát hlavní cenu, máte jedinečnou možnost ;-). "Pojedu" ještě dlouho.

Asi jsem vynalezla nový styl. Jede se to soupaž a nohama se přitom běží lehce do véčka :-D. V táhlém kopci opět stoupám pořadím. Nemám sice techniku, fyzickou kondici však ano.

Za dvanáctým kilometrem kousek i trošku frčím. Dostávám se do klasiky. V lese je hezky. Během klesání ostatní kolem mě jen zadarmo prosviští. Pociťuji bezmoc. Asi se tu nadřu nejvíc ze všech. Budu mít pěkně namakané ruce.

Po slunečné chvilce však padá hustá mlha. Nikde nikdo. V hlavě najednou úplné prázdno. Dochází k poklesu energie. Kam jsem to zase vlezla?! Prožívám krizi. Možná bych se rozbrečela, ale nebylo by mi to k ničemu platné. Raději BOJUJI. Každým krokem jsem blíž. Už pouze sedmkrát pět koleček na dráze.

Před poslední třetinou čeká druhá občerstvovací stanice. Mám hlad. Takhle dobře mi sušená meruňka snad nikdy nechutnala.

"Aspoň ti to neklouže," říká mladík vyzouvající si lyže. "Mně to ale VŮBEC neklouže!"

Na dvacátém čtvrtém kilometru začínám věřit tomu, že to dokážu. Pády už dávno nepočítám, kolik jich mám.

Klucí, já bych tohleto snad ani nefotodokumentovala.


Stadion ozařují reflektory, když na něj jako skoro poslední přijíždím. V cílové rovince se mi poprvé konečně zadaří i to bruslení. Hurá!

Jsem v cíli. Potlučená, s bolavými zády a obrovskou skleněnou medailí na krku. S dobře namazanými, nebo nenamazanými (no prostě, aby jely) lyžemi bych si to celé dala znovu. A pak ten velký knedlík s mákem a povidly. Dneska ochutnávám tarhoňu, ať vím, co servírují Gustíkovi ve školce.


Moc děkuji celému svému servisnímu týmu! Bez nich bych to nedala. Už teď se těším na svoje padesáté narozeniny ;-). A co teprve potom ty devadesátiny... :-D

Žádné komentáře:

Okomentovat