pondělí 9. ledna 2017

Desítka v Bezručáku 2017

Čtvrtek 5.1.2017

V Bezručáku se běhává nejrychlejší desítka, co znám. Pokud ovšem na trati neleží sníh. Po dnešní bílé nadílce je jasné, že letos si zde svoje maxima nepřepíšeme. A co víc, pořádně si mákneme...

Sobota 7.1.2017

Rovinky na tomto povrchu vynechávám. Místo nich si raději prodloužím vzdálenost. Rozklusávat den před závodem nějakých patnáct kilometrů sice není zrovna úplně ideální, ale já na to peču. (A v Pečkách si to v březnu vynahradím ;-).)

Neděle 8.1.2017

Cestou od prezentace potkávám spolužačku z gymplu. "Běžíš?" "Ne, já ne, ale manžel běží." Ty jo, manžel, co běhá. Tak takového bych také hned brala :-D. 

Předávám Augustýnka babičce, přičemž se na chvilku stavuji v bytě. Při odchodu z něj si zabouchávám dveře s klíčem v zámku. :-(. A doprčic. Do startu zbývá půl hodiny. Prostřednictvím moc hodné paní sousedky si po doběhu objednávám zámečníka. Naštěstí uvnitř nezůstal Augustýnek ani zapnutá plotna... Vždycky je třeba na vše nahlížet z té pozitivní stránky :-).



Suchých je pouze prvních, respektive posledních, asi tak čtyři sta metrů. Jinak se boříme kluzkých sněhem.


Na druhém kilometru mě předbíhá žena v růžovém tričku, která je zajisté se mnou v kategorii. Měla bych jít s ní, ale nedávám to :-(.

Jak se na tom sněhu běží skutečně mizerně, ani mě to netěší. Nicméně podmínky jsou pro všechny stejné. Na okamžik mi šíleně ztěžknou stehna (což není nic neobvyklého), ale takovým způsobem, že mě najednou úplně jakoby táhnou k zemi. To jsem snad ještě nikdy nezažila. Je to ten pocit, co se objevuje ve snech.

O dva kilometry výše po svém pravém boku na chvilku spatřuji Janičku Fílovou. Ta má na tohle určitě nějaké vymakané boty. Ale já na ní mám! Akorát mě nakopla :-). Chce to krátké svižné krůčky, zbytečně neklít a jet! Uvědomuji si také, že už za sebou neslyším Káju Mališovou.

Moc děkuji za povzbuzení Kačce, Zuzce a Mihale Matyldě. Holky, jste úžasné!

Sedmý kilometr a já před sebou opět vidím běžkyni v růžovém tričku. Mám ji na dosah. Rozdíl mezi prvním a druhým místem v kategorii činí dvě stě korun a pro mě je nyní každá koruna dobrá. Potřebuji zaplatit toho zámečníka... Jdu před ní.

Někdy bych si přála vyzkoušet běžet po sněhu v nějaké nesmekové obuvi. To musí být něco.

Mám naprosto zmrzlé čelo. Celý můj obličej svírá mráz. Před sebou vidím jen bílo.


Přechod na asfalt v závěrečných stovkách metrů představuje momentálně největší možnou rozkoš. Snažíme se to tam pálit, co to jde.


Jsem v cíli a je mi dobře. Vydala jsem se, a tak se dostavil blažený pocit :-) :-D. Proto to dělám.

Zámečník! Honem domů. Konečně mám zase zpátky svoje klíče :-). Za sedm set... Inu za blbost se platí.

Vyklušu, osprchuji se, dojdu si na guláš (mimochodem lepší než loni ;-)), počkám na vyhlášení


a hurá koukat na krásný biatlon, při němž mi po poslední střelecké položce vyhrknou z očí slzy :´). Ono je totiž nádherné, když věříte svým snům, jdete si za nimi a oni se pak plní :-).


Žádné komentáře:

Okomentovat