čtvrtek 12. června 2014

1/2Maraton Karlovy Vary 2014

Sobota 24.5.2014

Cestou do Karlových Varů se spouští pořádný slejvák, který ustává až v okamžiku startu Rodinného běhu. Toho se účastní téměř celá naše rodina. Vybíhám sice ještě v pláštěnce, ale do cíle už dorážím bez ní. Celý závod absolvuji s píšťalkou v ruce a je to celkem fuška - běžet a zároveň pískat :-).



Rozklusáno, tempo pod pět minut na kilometr by možná mohlo jít... O necelé dvě hodiny později se tedy na trať vydávám znovu, ale už to tak nadějně nevypadá. Nohy tuhé a těžké jako blázen. Asi jsem neměla před dvěma dny vybíhat na ten Svatý Kopeček... :-)



Běžíme po jiné trati než při loňském prvním ročníku. Na jednu stranu se mi líbí pasáž po Slovenské ulici vedoucí ven z města. Z ještě mokré silnice se odpařuje voda, mezi stromy prosvítají sluneční paprsky. Romantika. Na stranu druhou pasáž za obchodním centrem Varyáda je více než nezáživná. Nuda, nuda, nůůdáá. Sice rozumím tomu, že si chce Carlo vylepit další známečku, ale stejně... no, třeba budeme stejně jako v Olomouci běhat každý rok jinudy :-). Taky tu chybí kuchaři s pokličkami, kteří závodu minule dodali šmrnc a originalitu. Nemá to šťávu. Doprovází nás pouze chmurné chorály a smutné až depresivní melodie.


Celkem dost mě bolí levé lýtko (opět se jednou ozvalo) a pomalu mi začíná být nevolno. Nechápu jak jsem mohla zapomenout na loňský půlmaraton v Olomouci. Zase jsem dnes měla k obědu sóju. A sakryš. Historie se bude opakovat.

Nevím proč, ale i půlmaraton běžím s píšťalkou v ruce. (Dostali jsem ji ve startovním balíčku na Rodinný běh, který byl celkem bohatý. Runczech batůžek jsem si už ale nebrala. Myslím, že jiní ho využijí lépe. Třeba šikovný dobrovolník.) Mám ji s sebou asi proto, abych se mohla kdykoliv zbrzdit, kdybych se náhodou chtěla někam honit. No neženu se. Nejde to, tak si tedy alespoň pískám :-). A nejlepší, když v protisměru běží elita, to mě baví jim fandit :-).

Na trati funguje i informační servis k souběžně probíhajícímu semifinálovému utkání našich hokejistů na mistrovství světa. Na třináctém kilometru prohrávají dva nula, zatímco my momentálně vedeme třináct osm :-).


S postupem času je mi hůř a hůř. Na zvracení, hrozně špatně. Poslední dva kilometry už ani nemůžu běžet, ale nějak (nevím jak) jsem to zvládla. Před seběhem do cílové rovinky se normálně vždycky hrozně těším. Jak zafinišuju, jak si to užiju, na tu atmosféru. Dneska však ne. Nemůžu.


Do cíle doběhneme bok po boku s mužem ve žlutém tričku, co si o sobě myslí, že je mejdlo, což já si tedy ale rozhodně nemyslím. Mejdla přece vypadají jinak!


Ještě vynucený úsměv pro fotografa a už dostávám medaili a tašku s pitím. Padlo jasný "antipébéčko", to bylo zřejmé, ale čekala jsem to i horší. Je mi hrozně zle. Nemůžu se smát, mluvit ani pořádně chodit. Přesunu se do šatny abych se jen převlékla do suchého, ale jaksi mi nedochází, že jsem si předtím v úschovně nevyzvedla svůj batoh s věcmi na převlečení... Jsem mimo.

Před odjezdem ještě chvilku posedím na lavičce v blízkosti cíle. Do cíle přibíhá poslední závodnice Olga. Moderátor všem děkuje. Tenhle okamžik je stejně vždycky nejkrásnější a nejdojemnější :-). Eliťáci si pochvalovali atmosféru na trati, tak přece jsem tu dnes k něčemu byla :-).


Doma pak nevěřícně koukám, kolik krabic plných reklamních předmětů a vzorků se u nás zase objevilo, ale jak říká Radim, život v komunismu budiž omluvou. Cestování s ním mi vyhovuje více. Jsme už celkem sehraní. S rodinou je to pokaždé takové chaotičtější, s Radimem praktičtější. A taky se z něj pomalu, ale jistě, stává odborník na atletiku. Tak snad si také jednou nějaký půlmaraton zaběhne, protože ten zážitek za to stojí :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat