pondělí 22. října 2012

Pražský maratón Stromovka 2013

Sobota 20.10.2012

Ve Stromovce jsem snad ještě nikdy nebyla, vyjma in-line závodů konaných v rámci maratonského víkendu před několika lety. To jsem si řekla, že to jednou z toho kopce pustím, a už jsem byla na zemi. :-D (V dalším kole jsem to raději nepouštěla.) Je tedy na čase se jí také proběhnout.

Organizátoři hlásí možnost startu o hodinu dříve nejen veteránům, ale také těm, kteří plánují běžet nad pět hodin. Ráda bych tedy vyrazila již v devět, ale nakonec máme smůlu kvůli tajtrdlíkům, kteří si začali vymýšlet jak by byli rádi dříve doma, vyhnuli se polednímu vedru, které u nás teď na podzim panuje, a podobně. Zcela nepochopili smysl tohoto úmyslu a já nechápu jejich hloupost. Jdu si tedy na hodinku lehnout na lavičku do šatny.

Chybí tady úschovna! :-( Přitom by stačilo oštítkovaná zavazadla poskládat po stan, kde je dostatek místa. Klidně bych si vyrobila vlastní cedulku. Vyrobila bych ji i ostatním... ;-) Tohle je pro mě prostě základní služba při závodě, která by pro svoji nenáročnost neměla chybět. Ale hlavně, že se chystá internetový on-line přenos! Určitě někdo nemá o víkendu co na práci a bude u počítače sledovat běžce ve Stromovce :-D.

Před desátou hodinou vycházím ven. Batoh jsem nechala tak jako ostatní v šatně. Snad tam zůstane. Pro jistotu s sebou ale stejně potáhnu mobil, kdyby něco. Zbytečná přítěž :-(. Venku je chladno, pod mrakem, barevné listí, nádherný podzim :-). Shromažďujeme se na silnici před branou. Pořadatel říká ať jdeme na start. Super, ještě by mohl říct, kde se ten start nachází... Dav necelých pěti set běžců se najednou kdesi zastaví a po chvilce se dá do pohybu. Čekala jsem aspoň nějaký proslov pořadatele před startem. Jedná se o padesátý ročník závodu. A nic... :-/


 27. s ;-)

Běžíme nejprve jeden malý okruh, poté osm pětikilometrových. Značení trati perfektní, okruhy "utíkací", ikdyž pro mě celkem nezáživný. V prostoru cíle a zároveň průběhů do dalších kol stojí Ivo Domanský, který celé dění komentuje. Nejprve mi poprvé po deseti letech zkomolí jméno, načež o mně řekne něco, co není pravda a dost se mě to dotkne :´(. Dva kilometry bojuji s tím, abych se nerozbrečela, protože běžet a zároveň brečet se nedá, to už vím. Nejde pořádně dýchat a není to dobrý. Ale rozběhám to :-).


Klušu si na pohodu, dýchám jenom nosem. Z občerstvovačky si beru pouze vodu. Normálně bych si dala čaj, ale když jsem viděla jak do něj sypali to kilo cukru a že netroškařili, tak se bez něj dnes obejdu. Ke konci každého kola už mívám velkou žízeň a taky hlad. Jednou si vezmu kousek banánu, mám v plánu si ho vzít ještě dvakrát (každých deset kilometrů), ale pak už není. Rádoby čokoládovou cukrovinku, co nemá s čokoládou nic společného, nechci. Sponzoruje to tu důvěrně známá pekárna Kabát, tak proč třeba nenakrájí rohlík na kolečka a neposypou solí? :-( Když už jsou někteří v cíli a já ještě pokračuji v závodě, musím si o ten kelímek zabojovat. Chtělo by to příště více ohleduplnosti k soupeřům. Taky tu mají ty jedovatě barevný vodičky a soukromé občerstvovačky na autech stojících opodál. Takové malé chemické stanice. Co by tomu řekla IAAF? A nejlepší je, když jeden běžec přede mnou zahodí tubu od gelu v parku, přičemž mine koš, takže "úklidová služba zdena" běžící za ním udělá pár kroků zpět, ohne se, trefí koš a pokračuje dál :-D. Na velkých městských závodech si tohle člověk může dovolit, tam to po něm pořadatelé uklidí, ale tady nebo na Kladně... Nechápu ty lidi no.

 

Nemůže tu samozřejmě chybět Ivo Zejda. V půlce závodu si odběhnu do toiky. Nejrychleji zaběhnu páté kolo, které běžím s Tomášem Dittrichem. Má o kolo víc, asi jako skoro všichni tady. Nikdy jsem na žádný svůj maraton zatím netrénovala, ale vždycky jsem věděla, že to bude pod pět pět, nevím co se teď děje :-). Když potřebuji, dokáži se rozběhnout, ale nechce se mi, takže v šestém kole zase zpomaluji na to příjemné tempo :-). V sedmém se mi dokonce podaří vyběhnout z trati :-D. To když se mě myšlenky unesou. Ale hned si toho všimnu, takže v pohodě. V parku je během závodu také na co koukat. Školení jízdy na segwayích, nácvik velmi efektivní sportovní sestavy maminek s kočárky...

Dlouho se předbíháme s Adellaide, až mi nakonec uteče. Kousek před cílem to na mě pak zkouší slovenský běžec, ale já si jen přeřadím, zlehka zafinišuji a je to. Těšila jsem se v cíli opět na vodu, tam však vidím už jen prázdné stoly, přitom jsou na trati ještě závodníci! :-( No mám svojí vodu, jako vždycky všude, tedy jestli je stále ještě můj batoh v šatně. Je tam :-). Dám si dlouhou teplou sprchu.

Měla bych tu dostat nějaký certifikát a taky tašku s jablkem, banánem, tatrankou, slevovou poukázkou a něčím, co bych ráda věnovala jako dárek k Vánocům, jenže kde nic, tu nic. A přeci jen - Mirek Vostrý si sbalil hned dvě igelitky! Pak to má vyjít na všechny... Jednu mi daruje, akorát místo jablka a banánu, jsou tam dva banány, ale to nevadí :-). Tatranku bráškovi, poukázku do koše (mám co na sebe, hlavně spoustu funkčních triček!) a Ježíšek je připraven ;-).

Cesta domů se pak dosti protáhne díky zlému a bezcitnému řidiči, který mě nevzal posledním autobusem do Chomutova. Prochodím si tak další kousek Prahy a nakonec jsem v půl desáté doma.

Nechápu necelou padesátku běžců, co nedokončila tento nenáročný rovinatý závod. Vůle a nadhled jsou vlastnosti, které se tady daly perfektně posílit a mají své uplatnění i mimo bežecký svět. Také jsem zjistila, že navzdory čipům nám ty časy stejně měří v hrubém, protože jsem na startu neviděla žádné kabely, tudíž nechápu tu pointu proč s nimi musíme zbytečně běhat. Do devíti přeci každý závodník napočítat umí a pořadatelé se to za úkol do příštího ročníku naučí do pětistovky ;-).

Byl to moc hezký den.  

Velký borec na konec:   


Út 6.11.2012

Zrovna mě nedávno napadlo co bude až tu jednou s námi nebude. Ukonejšila jsem se tím, že to ještě hodně let potrvá. Jednou však někdy může znamenat jen několik dní... Ta zpráva mě dneska dopoledne zaskočila a ranila. Mrzí mě, že už ho nikdy neuvidím ani neuslyším. Deset let jsme se vídali na závodech. Že se ve Stromovce zmýlil už bohužel bude sledovat ze shora. Mám ho ráda a nikdy na něj nezapomenu. Čest Vaší památce!

3 komentáře:

  1. Je zajímavé slyšet kritiky na závod, který je tolik chválen, preferován a vyzdvihován třeba nad akce PIM.
    Každopádně všechno, cos popsala negativního by mi vadilo taky. A to dost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To nejsou kritiky, jen popis skutečnosti :-). Když má člověk v nohách maraton tak se cítí pokaždé tak fantasticky, že je všechno úžasný. Jinak pro mě je PIM druhým nejlepším maratonem u nás hned po JCM. Ostatně celý seriál akcí spadajících pod PIM je bezvadný a dobře dělaný :-). Máme opravdu velké štěstí, protože tohle jinde nemají.

      Vymazat
    2. Musím souhlasit s kvalitou závodů PIM.
      Zatím jsem byl jen v Praze. Ale letošní maraton v květnu byl z organizačního hlediska naprosto bez chybičky. A to i když mi zase výkonově nevyšel :-/

      Vymazat